Pokud je to možné, pacient se může vyzpovídat a dostat rozhřešení (mluvíme-li o křesťanství), duchovní ale také pomáhá zvládnout těžkou životní situaci jak nemocnému, tak jeho nejbližšímu okolí. V České republice je tato praxe zatím stále ještě velmi rozpačitá a záleží vždy na konkrétním poskytovateli zdravotních služeb, jak se k ní postaví.
K systémovému fungování, nebo spíše systémovému nefungování duchovní služby v českých nemocnicích se ještě dostanu. Když něco děláte, ať už to je vaše pracovní činnost, sport, umění nebo cokoliv jiného, vždy je důležitá motivace. Motor, který vás pohání vpřed za dosažením stanoveného cíle, a který, pokud je opravdu dobrý, může vás k němu dovézt. Důležité je tedy položit si otázku „Proč?“. Na první pohled je zřejmé, proč se jako náměstkyně ministra zdravotnictví duchovní službou v nemocnicích zabývám. Patří to k mé funkci. Jenže pracovní motivace je jedna věc, a i když většinou stačí, asi nejúčinnější motivací je vždy ta osobní, ideálně kombinace obojího. A tak to mám přesně já.
Česká republika je známá svým ateismem a mohlo by se zdát, že otázka duchovních v nemocnici je tak pouze okrajová. Což ale není pravda, už proto, že aktivně nábožensky založených lidí nebo „jen“ věřících jsou u nás stále minimálně desítky tisíc. Pro mě osobně ale není problematika duchovních u lůžek pacientů okrajová (mimo řadu dalších důvodů) také pro jeden osobní zážitek, který prožila má kamarádka a který si dovolím krátce převyprávět. Stalo se to letos v létě a byl to jeden z těch mezních životních okamžiků, na který se nelze připravit a který zastíní veškeré každodenní problémy.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV