Tradiční pravo levé zápolení ustoupilo do pozadí, jako bychom se už neměli přít, zda chceme méně státu a více peněz v kapse, méně předpisů a více individuální i podnikatelské svobody či naopak a kontroverzní témata jako muslimská imigrace, islamoterorismus, národní nezávislost nebo bláznivé genderové, zelené a jiné ideologie namíchaly jedovatý politický koktejl tak mocně, že se o přízeň voličů ucházejí často jen monotematické protestní strany pouhé negace. Jedno téma je málo, byť by bylo stokrát pravdivé. Strana má mít náhled na celou šíři politiky, někdy i na stavbu silnic a provoz venkovských hospod, když to vázne.

Na Západě způsobily strany hlavního proudu politickou krizi, prohlásily diskusi za nekorektní a dohodly se na neformální, velké koalici a navíc si ji pojistily nevolenou bruselskou legislativou. A protože nic netrvá věčně a svět je v pohybu, vyprovokovaly proti sobě přirozený, někdy zmatený odpor. Ve svém ideologickém zanícení multikulturalismu (a otevřené společnosti, otevřených hranic) zapomněly, že první povinností státu je zajistit občanům bezpečí.

U nás ještě převládá zdravý rozum a takovým šiboletům podléhá málokdo. Zato naše politiky napadla hydra korupce, „všetci kradnú“, lidé se vzbouřili a nyní hrozí, že pro samý strach z podplácení je státní správa paralyzovaná. Korupce je především kulturní a morální problém, nedostatek osobní integrity a žádný systém ji nevyřeší. Občan soudí, kde soud selhává, ale neměl by podléhat demagogovi, který chce vlastnit stát.