Pražané se svou měšťansko-intelektuální mentalitou už od konce 19. století k náboženství příliš blízko nemají. To spíš dávají přednost Volné myšlence, různým duchařinám nebo intelektuálně přepracovanému marxismu sociální demokracie a později komunistické strany. "Vítězný únor" byl především pražskou záležitostí. Tehdy se ovšem opíral o silnou dělnickou třídu a za jejíž zájmy tyto strany bojovaly.

Dělnická třída se však v Praze za 40 let velmi redukovala a tak nám v Praze zbyla pracující inteligence, jak vzdělance, především úředníky, označovali za socialismu. Změna početního poměru mezi dělnickou třídou a pracující inteligencí, ke které došlo před listopadem 1989 pak nutně vedla k poslední události, při které u nás došlo k mocenskému přeskupení. Díky inteligenci, byť ještě nepracující. "Vítězný listopad" provedlo studentstvo s pomocí postaršího maoisticko-trockistického intelektuála Petra Uhla, který věděl, jak na věc jít.

Tohoto intelektuála bychom plným právem mohli označit za "otce fejku", neboť to byl on, kdo rozšířil do světa fámu (teď se tomu musí říkat "fake"!) o mrtvém studentu, zabitém policií při demonstraci. Ve skutečnosti šlo o nemrtvého estébáka, který tam dělal figuranta.

Fáma (fake) však zvedla lid do ulic, tedy do pražských ulic, protože děti se zabíjet nesmí.

Co by teď s takovým člověkem, který by udělal totéž, co v devětaosmdesátem Petr Uhl, provedla paní Romancovová z ministerstva vnitra? Otestujte to. Prozatím však tento pán se svými mnohými příbuznými (multikulturní ombudsmanka Šabatová, je od roku 1974 jeho ženou) šíří pravdu a lásku v režii pražské kavárny. S tou pravdou je to teď asi stejné jako za "vítězného listopadu". Jak je tomu s láskou se můžete přesvědčit při každoroční Prague Pride.