„Doleva!“ si je vědomo, že levice není něco v čase neměnného, něco navždy definovaného a konstantního, co se týče metod její politiky. Cíl levice však byl, je a bude vždy stejný. Je jím emancipace člověka, neboli odstranění každého druhu vykořisťování, útlaku zaměřeného proti jakékoli třídě, straně, pohlaví nebo rase, tedy dosažení svobody, demokracie a sociálně spravedlivé společnosti. Metody vedoucí k dosažení  tohoto cíle se s časem mění, protože se změnami společnosti se musí i tyto metody přizpůsobovat a měnit, aby odpovídaly nové realitě a byly tak co nejefektivnější. A proto levice musí neustále přicházet s novými metodami a kriticky přistupovat k těm nynějším i minulým a stále se ptát, do jaké míry jsou či byly účinné, zda opravdu vedou k vytyčenému cíli, a zda se změnami ve společnosti nepřestaly fungovat, či nejsou dokonce kontraproduktivní?  Měříkem je při tomto kritickém přístupu vždy to, zda opravdu vedou k dosažení cíle. Levice, která je sama plodem kritiky systému, obsahuje současně vždy vizi toho, jaký by měl svět být. Avšak sama musí k sobě samé kriticky přistupovat, aby neustrnula a neztratila schopnost takříkajíc „jít s dobou“ a nacházet nové cesty k cíli. Výsledkem tohoto kritického přístupu je vždy obnovovaná kontinuita mezí tím, jaká levice byla, jaká je a jakou bude. A právě tuto kontinuitu chce „Doleva!“ hledat.

Chceme se ptát, zda dosavadní metody nezastaraly, do jaké míry jsou efektivní, a hledat nové vždy se zřetelem k naplnění cíle. Naším cílem tedy zaručeně není kritika pro kritiku a frakcionářství, ale jako platforma chceme vést dialog i s dalšími organizacemi občanské společnosti a v něm nalézat nová řešení stálých, ale i nových problémů. Nechceme a nebudeme sociální demokracii rozdělovat, ale budeme jí posilovat tím, že jí budeme nabízet nová řešení problémů spolu s novými vizemi a pohledy na věci. Odmítáme bolševické pojetí jednoty, které tvrdí, že jednota je tehdy, když si každý musí myslet to samé a to také říkat. KSČ se touto cestou jediného „správného“ pravověří vydala, což určilo její totalizující budoucnost. Sociální demokracie naopak nikdy nebyla stranou jednoho jediného názoru, protože dobře pochopila slova T.G. Masaryka, že „demokracie je diskuse“, a cílem diskuse je nacházet funkční a odvrhovat nefunkční. V sociální demokracii vždy  bylo několik proudů, které si navzájem konkurovaly, kritizovaly se, čímž byly neustále nuceny reagovat na změny reality a hledat nové odpovědi na dané otázky a tak se zlepšovat. Koneckonců, podobně tomu je přeci i v rodině, ve které všichni členové také nejsou ve všem zajedno, a přesto zde nemůžeme mluvit o jakési „frakční“ činnosti.