Pořád mluvíme o tom, že jsou nutně potřeba, ale pro jejich zrození toho moc neděláme. Jsou vlastně něco jako Blaničtí rytíři. Zřejmě doufáme, že až bude českému průmyslu nejhůře, rozrazí brány středních a vysokých škol úplné tsunami pro praxi skvěle připravených mladých lidí, kteří osedlají vědu i techniku a tryskem povznesou průmysl a stavebnictví až někam do oblak. A to nemluvím o tom, že vzděláním oslní a pílí konsternují všechny přihlížející.

Obvykle se mluví o tom, že nedostatek kvalitně technicky připravených lidí je „posledních pětadvacet let“. Jsem už trochu pamětník, takže klidně připomenu, že v osmdesátých letech minulého století to vlastně nebylo jiné. „Máme filosofickou fakultu plnou po střechu, ale šikovného mládence u soustruhu aby pohledal…“ – to byla běžná stížnost vedoucích směn v Hospodářském magazínu nebo kdesi na čtvrté straně Rudého práva. Chyběli lidé k číslicově řízeným strojům, chybělo mnoho manuálních profesí a o tom, jak sehnat jeřábníka a vyfouknout ho jinému státnímu podniku vznikl dokonce film. Stížnosti na to, že „učňovská mládež“ neumí vzít rašpli do ruky, ale s půllitrem a cigaretou jí to jde daleko lépe, takové stížnosti vždycky byly a nesporně vždycky budou.

Takže bych trochu brzdil představu, že za posledních pár let se všechno razantně zhoršilo. Ale také ani náhodou nezlepšilo. O problému odborného školství – učňovského, středního i vysokého – je ale načase mluvit strukturovaně.

Takže základní problém je společenský. V první rovině se v této zemi rozvinulo přesvědčení, že „učňák je dobré řešení. Pro sousedova kluka…“ Fetišizovali jsme „vzdělání“. To začalo možná už v šedesátých letech minulého století a je to pořád horší. Láska k alespoň nějakému titulu před či snad dokonce za jménem prostoupila naší společnost se silou počítačového viru. Některé vysoké školy dospěly zvláště v posledních letech do fáze, kdy chrlí po tisících bakaláře, jejichž jedinou kvalifikací pro praxi je, že mají dva roky „gymnaziálního“ vzdělání navíc. Přibývá míst, na které je nutné mít „vysokoškolské vzdělání“, ale málokoho už zajímá, zda ten člověk opravdu něco umí. A co je nejhorší přibývá absolventů, kteří dlouhodobě nenachází uplatnění na trhu práce