Mají vlaky jezdit maximálně 200 kilometrů za hodinu, nebo třeba 350 kilometrů za hodinu? Tato kruciální otázka zaměstnává české představitele nějakých deset let. Kdysi dávno – hluboko v časech Václava Klause, bylo rozhodnuto o vybudování „vysokorychlostních koridorů“. Ona „vysoká rychlost“ je proslavených 160 kilometrů za hodinu. Nynějších asi 400 kilometrů takových tratí nás stálo minimálně 200 miliard korun (raději nepočítejme inflaci a nepřevádějme to do dnešních cen). Takže kolem půl miliardy na jeden kilometr. Jen na okraj – v Německu staví za podobné sumy kilometr trati včetně zabezpečení a dalších potřebných věcí pro rychlosti dvojnásobné, tedy nad 300 kilometrů.

Ale dobrá, rozhodnutí o koridorech padlo dávno. Pak pan exprezident přivedl zemi k hluboké krizi v letech 1997 a 1998, což podobné investice odsunulo z hlavní oblasti zájmu. V mezidobí se děsivě prohloubilo zaostávání naší dálniční sítě, bylo nutné soustředit většinu prostředků a úsilí tímto směrem. Muselo zbýt i na budování onoho nešťastně naplánovaného, ale rozestavěného systému koridorů.

Někdy na začátku druhé poloviny první dekády našeho století jsme znovu položili vysokorychlostní tratě na stůl, ale politický vývoj a pak soustavná krize zbořily všechny úvahy jako balíček z karet. Takže nyní jsme zase před rozhodováním, zda (hodně zjednoduším) sotva dostavené koridory doplnit další kolejí a zrychlit je na 200 kilometrů nebo začít s budováním nových tratí, které by nás propojily s Evropou a které by umožňovaly rychlost podstatně vyšší - 350 km v hodině. Takovou, jakou se běžně jezdí skoro v celé západní Evropě včetně Německa, Itálie, Francie a Španělska. O Japonsku nebo dokonce o Číně s vysokorychlostními tratěmi v současné délce 19 tisíc kilometrů (!) nemluvě. Natož o postsovětském Uzbekistánu, kde tak jezdí už 3 roky, nebo o severoafrickém Maroku, kde se podobná železnice právě dostavuje...