Doslova všichni se nám svěřili s tím, zda jim výchovné facky v mládí prospěly či ne. A mohu být upřímná? To pro mě při této debatě moc důležité není. Důležitá jsou pro mě čísla a osudy lidí, kterým facka, ať už výchovná či jiná, ublížila, protože ti přece potřebují ochranu.

Už v roce 2015 nás Rada Evropy upozornila (ZDE), že v naší zemi chybí jasná pravidla pro to, co je a co není v pořádku při výchově dětí. Tahle věta sama o sobě ale neznamená, že musíme začít se zákazy. A na stranu druhou, by neměla znamenat, že jsou fyzické tresty dětí v pořádku. Ani že bychom měli používat věty jako "všechny výchovné facky jsem si zasloužil”. Proč normalizujeme něco, co našim spoluobčanům mohlo přinést doživotní trauma? Omluvte moje tvrdé přirovnání, ale připadá mi to stejné jako normalizovat šikanu na vojně, protože "když já byl bažant, taky nám to dělali”.

No tak, vždyť už jsme jako společnost dál! Fyzické tresty prostě nejsou správné, protože nám to může taky hodně ujet a děti se neumí bránit. Kromě toho, že dětem můžeme (třeba i omylem) způsobit trauma, máme k dispozici i studii vedenou mezinárodním týmem odborníků, která jasně říká, že tělesné tresty nezlepšují chování dětí ani jejich sociální kompetence, naopak, zvyšují potíže s chováním. Nevím, kdo z nás chce být doopravdy rodičem, který se chce uchylovat k výjimečným trestům. Facku nemáme chtít dávat, mít z ní radost a už vůbec ji omlouvat.