Je to rok. Přemýšlela jsem, jestli k tomu něco psát nebo říkat. A taky mám tuhle fotku a hodí se mi do feedu a tak si říkám, že jí sem dám, ale zároveň nemám úplně ráda pohled sama na sebe a přijde mi to vlastně dost sebestředný.

Takový má totiž člověk tendenci v politice být. Často používát JÁ. JÁ vám chci ukázat, co všechno dělám. JÁ nemám čas. JÁ jsem unavená. JÁ brečim, protože jsou na mě zlí. JÁ si něco myslim. JÁ jsem někde něco řekla. JÁ jsem byla v televizi. JÁ jsem udělala tohle a zvládla támhleto a JÁ to vidím a proč to vy nevidíte? JÁ se omlouvám, dneska nepřijdu. JÁ nemůžu. JÁ neumím říct, že nechci, takže JÁ tam jdu a koukněte, JÁ tam šla i když jsem unavená, přepracovaná. JÁ.

Znám dva způsoby jak se s tím vyrovnat, jeden je, že tomu podlehnete a už budete navždycky jen královna Já první. A přijdete o všechny, kteří vás měli doopravdy rádi. Druhá, samozřejmě mnohem těžší, možnost je zavřít oči a na chvilku nevidět sebe (a neříkám, že ji vždy aplikuji, koneckonců koukejte u čí fotky tohle JÁ píšu) a naopak koukat kolem. Díky vám všem, kteří kolem ještě pořád jste.