Tento text píšu záměrně až v momentě, kdy víme, že setkání Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně skončilo a obešlo se bez násilností či větších excesů. Nechci zastírat, ale před víkendem jsem cítila určité napětí. Otevírání historických ran často přitahuje zbytečné konflikty a mrzí mě, že někteří politici svými výroky k uklidnění situace zrovna nepřispěli. O to větší mám dnes radost z toho, jak důstojně to proběhlo. Bylo totiž správné a nesmírně důležité, že se tato akce uskutečnila právě u nás.
Když jako společnost otevíráme tato těžká témata viny, odplaty a nenávisti, nutí nás to ptát se, jak se vůbec mohlo stát tolik zla. I proto jsem se v posledních dnech vracela k myšlenkám Hannah Arendtové a její slavné knize Eichmann v Jeruzalémě. Arendtová v ní popsala takzvanou banalitu zla. Děsivý fakt, že k páchání těch nejhorších činů není potřeba démonických zrůd. Zlo se často rodí tam, kde lidé přestanou kriticky myslet, kde se vzdají osobní zodpovědnosti a kde přestanou vnímat toho druhého jako člověka. A právě toto odcizení a slepá nenávist jsou to, co formovalo naše dějiny ve 20. století.
Brno si nese hluboké jizvy po nacistickém teroru i po následném divokém odsunu a pochodu smrti. Právě proto je tím pravým místem, kde se má o těchto věcech mluvit otevřeně a bez uhýbání pohledem. Musíme si totiž umět říct jednu naprosto zásadní věc: zlo se nemůže omlouvat jiným zlem, byť by se nám to předchozí zdálo v našich očích jakkoliv větší.
Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLbox PL na Seznam.cz + ParlamentníListy TV
sledujte PL na YouTube + ParlamentníListy.cz
sledujte PL na GoogleZprávy + ParlamentníListy.cz
sledujte PL na Facebooku

