Naplánování exkurze bylo vynikající, začínali jsme malou venkovskou školou, kde byli čtyři učitelé a asi 60 žáků. První, co nás při vstupu překvapilo, že škola nebyla uzamčena, byla vstřícně otevřena opravdu pro všechny, kdo chtěli vstoupit.
Naše hostitele jsme trochu vyděsili, že jsme přijeli dříve, než jsme původně měli. Nakonec to bylo moc dobře, protože jsme viděli hodinu robotiky, která nás svou kreativitou úplně zaskočila. Nejen že si malé děti, zhruba na úrovni třetí třídy, programovaly kuličku a její pohyb, ale zároveň stavěly kulisy a psaly příběh pohybující se kuličky. Vše namlouvali do tabletů, z dvou hodin robotiky dělaly prezentaci a záznam.
Protože bylo v té době ve Finsku docela zima, upřímně jsme se s kolegy děsili hodiny outdooru, nebyli jsme na to z Česka moc vybaveni. Škola, kterou jsme navštívili, si dala za cíl, že děti budou venku denně hodinu až dvě!
Naše překvapení bylo, že děti se pohybovaly po venku zcela spontánně, plnily zadané úkoly a byla na nich vidět velká radost z pohybu. Ani nám nepřišlo, že jsme strávili hodinu venku.
A pak už se exkurze do jednotlivých škol valily jedna za druhou a my nestačili úplně všechno vstřebávat. Ještě měsíc poté zpracovávám vjemy, které jsem si odvezla.
Za všechny ty nejdůležitější – všude jsme slyšeli, ale zároveň i viděli, že základem finského školství je důvěra – důvěra učitelů v žáky, žáků v učitele a to nejdůležitější – důvěra rodičů v učitele.
Na finské pedagogické fakulty se dostane pouze 7 % uchazečů a je to všude vidět. Motivovaní, přátelští a usmívající se učitelé, kteří svým žákům dávají neustálou podporu. Učení se podobá koučování, velký důraz je kladen na samostatnost, na pomoc. Předmět home economics je brán zcela vážně a rodiče žákům potvrzují, co všechno doma dělali, s čím pomohli, a co třeba i upekli a uvařili.
Finové jsou velmi pyšní na to, že od roku 1945 mají školní stravování zdarma. Co nás zaujalo, že strava je nachystána v nerezových barech a všichni, od nejmenších, si na talíře nakládají sami a tím pádem neplýtvají. V každé školní jídelně jsme viděli žáky, kteří pomáhají s nádobím a pravidelně se střídají.
Dotazovali jsem se na etický kodex zaměstnání – usmívali se a říkali, že žádný nepotřebují. Ptali jsme se na problémy s kouřením, alkoholem a dalšími látkami – nezastírali, že se občas někdo objeví, ale že s kouřením už delší dobu problém nemají a ostatními látkami minimálně. Bude to také nejspíše tím, že prodej alkoholu je omezen na speciální obchody.
Celá výuka je cílena na dovednosti a od nich se potom odvíjí znalosti, ne naopak. Jak nám řekla jedna paní učitelka – „Encyklopedické znalosti? Ty mám přece v mobilu. Pro život přece potřebuji dovednosti.“
Kdybych měla shrnout, co mě ještě po měsíci fascinuje v souvislosti s finským školstvím – je to důvěra, podpora, samostatnost, otevřenost a pohoda, ale i úsměv. A to Finové v zimním období mají proti našim krajinám velmi málo světla.
Nejsem si jista tím, že bychom tohle všechno popsané dokázali v Česku realizovat, i když na vybraných základních školách se nám daří. Ve Finsku je to zkrátka naopak, tam se daří většině škol a možná to bude i proto, že každých dvanáct let se schází experti na vzdělávání s učiteli a ministerstvem, aby si řekli, co se v uplynulých letech dařilo a co ne. To, co se dařilo, pokračuje dál, tím nepodařeným už se v budoucnu nezabývají.
Hana Vacková
Psali jsme:
autor: PV
