Taky o tom, že peněz je ve školství dost. Nebo o tom, že je snad požírají „nevládky", „neziskovky" či inkluze. Obvykle tak argumentují stejní lidé, kteří ještě před dvěma roky pokřikovali něco o „šílených požadavcích ministryně školství na platy učitelů, kteří samozřejmě učí špatně a doma jsou již po poledni". Nebo ti, co tzv. dělali politiku či lépe politikařili ve školství v minulých deseti letech a přihlíželi podfinancování škol beze slov. Tak přesně ti jsou nyní nejhlasitější.

Smutnou pravdou je, že učitelé jsou ve srovnání s platy jiných profesí s vysokoškolským vzděláním u nás nejhůře placeni ze všech zemí OECD. Naštěstí toto se ukřičet lží nedá. Pozitivní zprávou zase je, že dnes si žádný politik netroufne popřít, že požadavek na radikální růst platů učitelů, ale i celkově investic do vzdělávání je zcela na místě.

Pojďme zrekapitulovat, co se stalo s financováním škol v 2015 – 2017 a jak se rekonstruoval zdecimovaný rozpočet z předchozích let.

Především je třeba říci, že skutečně nikoliv snadno. Boj o peníze pro školy hodně připomínal boj samotného vojáka v poli, o který nikdo nestojí. Učitelé mají těžkou konkurenci: Jsou tady výdaje na důchody, jsou tady třeba platy zdravotních sester či policistů a také nesporně důležité výdaje na ctihodnou vědu (poznamenávám nikoliv vědce). Nejslušnější reakce z těch časů, která se dá zveřejnit je: „Tolik? Proboha, nestačilo by pět procent?"

Ne, nestačilo.