Jsme bohatá země. Ale sto tisíc dětí nemá a ani v tomto včera zahájeném školním roce nebude mít od rodičů zajištěné obědy ve školních jídelnách.

O to více mne rozčilují časté reakce na aktivity některých nadací, kde si v diskusích pod články o nich člověk přečte skutečně strašné názory. Nebudu je zde citovat. Zvedá se mi z toho za prvé žaludek, za druhé naprosto odmítám dělat něčemu podobnému i jenom negativní publicitu.

Nicméně pár slov k těm obědům.

Především v každém jednotlivém případě, ať jsou rodiče dítěte, jací chtějí, ať jsou v problémech vlastní vinou nebo nepřízní osudu, ať jde o občany nepřizpůsobivé nebo přizpůsobivé, vždycky, vždycky, vždycky a ještě jednou vždycky přece platí, že onen „oběd zadarmo" není pro rodiče. Je pro jedno konkrétní dítě. Jakákoliv úvaha o tom, jestli jsou rodiče fialoví nebo puntíkatí je špatná. Má dítě trpět vyčleněním z kolektivu proto, že jeho otec je lempl? Nebo matka alkoholička? Tak totiž zní správně otázka. Je snadné být solidární s dětmi z rodiny, kterou opustil jeden z rodičů a kde prostě mají málo peněz. Tady máme jaksi přirozeně podstatně větší vůli pomoci. Ale mají snad děti z takové rodiny „menší vinu" na své situaci, než děti z rodiny, kde jim táta prohraje výplatu na automatech? A ty mají tedy „vinu větší"? Takže prvním obědy dopřát máme, druhým ne? To je přece absurdní optika.

Děti samozřejmě nemají žádnou vinu ani na první, ani na druhé situaci. Přesto se objevují tvrzení o „pomoci parazitům".