Každý z nás si sice asi představí nejčastěji svoje babičky, svoje dědečky, ale dříve narození kolem nás mají přece celou řadu jiných rolí.

„Svátek naší paměti, tradic, hodnot a poděkování“ by byl přesnější. Jaká práva, postavení, výhody, možnosti senioři a seniorky skutečně mají (nikoliv jen na papíře), nám totiž nastavuje zrcadlo, jací skutečně jsme.

A co víc? I jací budeme.

Měla jsem velké štěstí, že jsem mohla být se svým dědečkem i babičkou, naslouchat jim, užít si je. Slyšet mnoho o tom, jaké to bylo, když byli mladší a vyslechnout si mnoho rad (které jsem v mladické nerozvážnosti někdy poslouchala na půl ucha).

Nevím, zda mají junioři svůj mezinárodní svátek. Asi ne, když ho nezná Google. Ale mohli ho slavit zrovna ve stejnou neděli, pokud možno společně, všichni dohormady. Vzpomínám na svého dědečka, když jsem se mu svěřovala s nějakou nespravedlností a on s lehkostí odpovídal: „Ještě horší lidé jsou.“ Nebo slyšela jeho slova: „Každý talent či nadání je dar, o který se má a musí člověk podělit s druhými, kteří ho do vínku nedostali.“ Nebo „Pokud někomu chceš pomoci a pomůžeš, už se o tom nemluví, nepřipomíná. Nepomáháš pro vděčnost.“