Nerad bych v této souvislosti znovu prezentoval již častokráte popisované důvody, které tyto lidi uvrhly a trvale uvrhávají do svízelných, nezáviděníhodných a v rámci současných společenských podmínek bohužel i neřešitelných situací. Spíše bych se rád pokusil čtenářům alespoň zčásti osvětlit některé sociologické aspekty tohoto patologického jevu v Plzni.

V roce 2009 si nechalo město provést analýzu bezdomovectví, která přišla Plzeňany na 300 tisíc korun. Specializovaným, sociálně antropologickým pracovištěm bylo zjištěno, že se v krajském městě žije a pohybuje se na 172 bezdomovců, z nichž je 119 bez jakéhokoliv přístřeší, tedy i bez možnosti krátkodobého ubytování v azylovém domě. Odborná metodologie výpočtu však říká, že reálný počet lidí bez domova bývá však až o 30 % vyšší než činí výsledek studie, v našem případě se tedy jedná až 230 osob.

Azylový Dům u sv. Františka v Plzni je pro bezdomovce ojedinělým spádovým zařízením a disponuje pouze osmdesáti místy. Za poslední tři roky nebyla jeho kapacita navyšována a to i přes fakt, že počet bezdomovců v Plzni razantně vzrostl. Podle velice opatrného vyjádření městského radního pro sociální oblast Jiřího Kuthana (ČSSD), prý až na 250 osob. Osobně se domnívám, že tento počet je mnohem vyšší, Plzeňané jsou dnes s bezdomovci konfrontováni na každém kroku, centrum města nevyjímaje.