Jak se zdá, českým sportovcům se blýská na lepší časy. Tedy alespoň pokud jde peníze. Stránky novin se totiž v poslední době začaly nepřehlédnutelně plnit články, které mluví o tom, že již příští rok bude mít stát připraveno na financování sportu o několik miliard navíc. Nikdo však již nemluví o tom, že politici začali porcovat medvěda, který stále ještě běhá po horách. A to ani nemluvě o tom, že nad líbivými slovy vládních představitelů visí nejen spousta otazníků, ale především důrazných vykřičníků!

Sport vždy patřil k mému životu. Byť jsem nikdy nepatřil mezi vrcholové výkonnostní sportovce, vyrůstal jsem ve sportovní rodině a do života si odnesl nejen touhu po vítězství, ale také respektování pravidel fair play i nezbytnost podporovat děti v aktivním přístupu ke sportu. I to byl jeden z důvodů, proč jsme s tátou již v roce 2003 založili na Slovácku tehdy unikátní projekt Fotbalové akademie, která vychovala stovky mladých fotbalistů a mezi nimi i řadu nadějných fotbalových talentů. Kolem sportu jsem se točil takřka celý život také v roli sponzora a díky tomu jsem se za posledních patnáct let stal jedním z nejštědřejších podporovatelů nejen profesionálních sportovců, ale především těch, kteří se sportu věnují dobrovolně na neprofesionální úrovni.

I proto s nervozitou sleduji, kudy se debata o financování sportu začíná ubírat. Nemůžu se zbavit dojmu, že vládní protagonisté mají ve svém zorném poli pouze nejviditelnější sportovní projekty a nejpočetnější sportovní svazy, které jsou přirozeně největším zdrojem politické „přidané hodnoty“, ale zcela zapomínají na to, že sport není jen ten, který se odehrává před objektivy televizních kamer. Věnují se mu také kluci na fotbalovém hřišti v malé vesničce, cvičenci, pravidelně navštěvující chátrající tělocvičnu Sokola, hasiči, trénující na kousku travnaté plochy požární útok nebo i handicapovaní sportovci, kterým se pozornosti bohužel už vůbec nedostává. V této souvislosti mne oslovují představitelé sportovního hnutí na Slovácku a žádají mne, abych v rámci senátního podvýboru pro sport, jehož jsem místopředsedou, pomohl hájit jejich zájmy a nedovolil, aby Praha opět rozhodla o miliardách pro sport a zapomněla řešit situaci na malých hřištích, v malých halách a tělocvičnách.

Rozumím tomu, že někteří starostové volají po nových olympijských střediscích. Rozumím i tomu, že se někteří vládní politici těší na to, jak budou porcovat medvěda a dle kritéria „líbí – nelíbí“ anebo ještě hůře „poslouchá – neposlouchá“ budou přidělovat jednotlivým sportům stamilionové dotace. Má představa o systému financování českého sportu je však zcela odlišná. Podle mne je totiž nezbytně nutné, aby směřovala vyváženě do celého spektra sportovního dění v České republice a zajistila nejen finanční podporu velkého sportu, ale také „kluků v trenkách“, kteří si ji zaslouží o to více, protože na rozdíl např. od české reprezentace nebo prvoligového klubu nemají šanci získat zásadní finanční příjmy od komerčních sponzorů a jsou tak odkázáni víceméně na stát.