Živnostníci a malí podnikatelé zřejmě nedají českým politickým špičkám spát. Z jedné strany na ně vláda splétá bič v podobě povinného měsíčního hlášení tržeb, elektronické evidence tržeb a méně či více absurdních regulací, aby na straně druhé vystupňovala tlak na to, aby živnostníci posílali státu čím dál více peněz. Zatím poslední dělostřeleckou kanonádou je snaha zvýšit odvody živnostníků na zdravotní pojištění, po kterém volá nejen odborový předák Josef Středula, ale teď už i premiér Bohuslav Sobotka. Vadí jim, že za zaměstnance inkasují zdravotní pojišťovny víc než za osobu samostatně výdělečně činnou. Jenže toto srovnání je nejen nadmíru povrchní, ale má zároveň velké množství zcela zásadních trhlin. Ale pojďme pěkně popořádku …

Není problém v tom, kolik peněz odvádí státu živnostníci, ale jak moc velký balík peněz kasíruje stát za každého zaměstnance. Je totiž třeba si na rovinu říct, že z každé hrubé mzdy ve výši 20 tis. Kč, ze které zůstane zaměstnanci přibližně 15 tis. Kč, si stát vezme do své pokladničky téměř 11 tis. Kč! To znamená, že z každé stokoruny, kterou si zaměstnanec přinese z továrny domů, si v tomto případě stát vyinkasuje příšerných 73 Kč! I díky tomu patří cena práce v České republice k nejvyšším v celé Evropě. A to je podle mne jeden z hlavních důvodů, proč se v naší zemi nedaří zkrotit nezaměstnanost. Při tak vysokých nákladech na zaměstnance musí každá firma moc dobře zvažovat, jestli vůbec bude mít na to, aby naplno zaměstnala dalšího pracovníka.    

Proto jsem přesvědčen o tom, že odborové svazy a jim ideologicky blízká politická reprezentace by měly spíše volat po snížení daní a odvodů zaměstnanců, nežli kastovat naši společnost a vytvářet třídní boj proti skupině aktivních lidí, kteří se rozhodli pro život nikoliv ve velkých továrnách a nadnárodních řetězcích, ale na volné noze s cílem prosadit se díky svým vlastním schopnostem a dovednostem.

A přitom řešení nemusí být tak složité, jak by se mohlo na první pohled zdát. Stačí naordinovat našemu státu přísnou dietu, zeštíhlit a zmenšit celý státní aparát, zjednodušit veřejnou správu a nepřetvářet naši demokracii a tržní ekonomiku v novodobou regulokracii. V té totiž stát potřebuje statisíce úředníků, aby dohlédl na nesmyslná nařízení, která si předtím sám vymyslel a pod zástěrkou konání všeobecného blaha demokraticky prosadil. Ve chvíli, kdy budeme mít malý a efektivní stát, nebudou naši agro-levicoví politici po nocích vymýšlet, jak vytáhnout z pracujících lidí a obzvláště těch, kteří se svobodně živí, a jsou tedy pro ně jistým společensko-politickým ohrožením, co nejvíce peněz. Česká republika má dnes spotřebu sovětského žigulíka a k tomu ještě s děravou nádrží … A to by se mělo změnit především!