Přestože jsem se stal senátorem, asi se nikdy nestanu tím typickým politikem, preferujícím zdlouhavé politologické úvahy před řešením reálných problémů a manažerským přístupem k realizaci konkrétních projektů, které by měly zlepšit život na Slovácku i v celé České republice, potažmo Evropské unii.

Na druhou stranu mám ale pocit, že se především v poslední době začala naše země ubírat hodně prapodivným směrem. Nemůžu se zbavit dojmu, že zde budujeme cosi, co bychom mohli označit za „regulokracii“. Ze všech stran se na nás valí čím dál více nařízení, příkazů, regulací a státních pravidel, které nenápadným, ale o to ale zákeřnějším způsobem zbavují každého z nás osobních svobod a možností samostatně rozhodovat o svém životě. A už to zdaleka nejsou pouze „euronesmysly“ a bohužel často typický český přístup, kdy jsme v implementaci evropské legislativy papežštější než sám papež. Infekcí „regulokracie“ se nakazili i představitelé především vládnoucích politických stran. Navíc se tato epidemie plíživě šíří i opozičními lavicemi a proniká mezi další hybatele veřejného života v České republice.

Copak je opravdu normální, abychom mlčky přihlíželi tomu, jak v demokratickém systému roste význam, role a moc nějakého „superstátu“, který bude jako jediný moudrý rozhodovat o tom, co pro každého obyvatele je a není dobré? Copak jsme natolik degenerovali nebo otupili vnímání života kolem nás? Vždyť je tomu pouze 25 let, co celý náš národ spojil jediný cíl – porazit diktaturu moci, získat vlastní svobodu a vybudovat malý a efektivní stát, který nám nebude mluvit do života, ale naopak vytvoří podmínky k tomu, aby aktivní mohli být úspěšní, pracovití byli spravedlivě odměněni a o nemohoucí bylo postaráno.