Vážený pane předsedající, milé kolegyně, milí kolegové.

No, moje role nebude úplně snadná, protože můj projev, který jsem si jako ostatní připravila, protože je to velmi významná příležitost, která zřejmě vstoupí do historie parlamentního projednávání - jak tedy už naznačil náš pan předseda Poslanecké sněmovny pan Vondráček - právě závažností obsahu této materie.

Byla již obsahem vystoupení řady mých předřečníků. Takže pokud se vám bude zdát, že něco jenom parafrázuji, je to tak. Jsou to názory, které sdílím stejně. Přesto si troufnu některé myšlenky, které tady ještě nezazněly, vám ve svém projevu zprostředkovat.

Tak za prvé. A je to to, čím jsem se netajila a co říkám i svým kolegyním a kolegům na klubu. A můžeme říci, že se snažím i v tomto směru určitým způsobem zprostředkovat srozumitelně - ne vždy se mi to daří - poznatky a znalosti z oblasti teorie práva.

Za prvé. Rozhodně si nemyslím, že bychom měli zapomenout na jeden ze základních principů dělby moci a přenechat Ústavnímu soudu to, co patří pouze nám, suverénnímu zákonodárci. Jedině my jsme ti, kteří by měli definovat, co je hrubým porušením Ústavy a ústavního pořádku. Myslím si, že spoléhat se - dokonce já jsem o tom osobně přesvědčena - na to, že tento problém za nás vyřeší Ústavní soud, je nejenom lehkomyslné, ale je to i nezodpovědné.