Jak již ze samotného bohumínského usnesení vyplývá, text odkazuje na hradecký sjezd. Je dobré si připomenout, že v Hradci Králové v roce 1993 byla přijata programová a ideologická východiska (že ČSSD je stranou práce apod.) a že se chce vyhnout spolupráci s extremistickými stranami, (které jsou v usnesení jmenovány a které málokdo již dokáže rozklíčovat také proto, že některé již neexistují). Tehdejší sjezdy za nevhodnou ke spolupráci považovaly i ODS. Závěr vetknutý do „bohumína“ ovšem porušil sám Miloš Zeman, když uzavřel opoziční smlouvu s ODS.

Nadto je dobré připomenout, že pokusy o zrušení „bohumína“ probíhaly v ČSSD neustále, první již druhý den sjezdu v Bohumíně, další na nejbližším Ústředním výkonném výboru ČSSD. A pokusy rušit jej se objevují neustále, již přes dvacet let, ačkoliv je toto téma vnímáno stále spíše jako politické tabu. Zároveň ovšem platí, že s KSČM se již dnes běžně spolupracuje na úrovni městských samospráv a krajů. Výklad zákazu spolupráce s KSČM pouze na vládní úrovni z „bohumína“ vůbec nevyplývá.

Další aspekt souvisí se samotným pojmem „komunismus“ a „antikomunismus“. Zásadním východiskem je, že nejde o antonyma. Antikomunismus je politická strategie, která slouží k omezení manévrovacího prostoru levicových stran. V českém prostředí je cílem této strategie ČSSD, nikoliv KSČM, jak by se na první pohled mohlo zdát. Tato strategie dokonce ani nepotřebuje nositele jména „komunismus“ na politickém kolbišti, protože narativ, který ji provází se vyznačuje historickou selektivní pamětí. Zbraně této strategie mají funkci zesměšňovací anebo zastrašovací.