Problém je pouze v tom, že bombardování, při kterých umírali a umírají tisíce lidí, nepovažujeme za válku.

Když francouzští piloti sypali v roce 2011 bomby na Libyi, zemřeli tam tisíce lidí. Nikdo se nad tím nepohoršoval, Hillary Clintonová tehdy neskrývala radost nad brutálním zavražděním Muammara Kaddáfího. I ve Francii se radovali, že už nemusí platit dluhy, které vůči Libyi měli.

Libye však není první a jedinou napadenou zemí. USA samostatně, či jménem NATO vojensky zaútočili i na jiné země. Jednou z největších agresí bylo napadení Iráku, kde díky USA zemřelo přes milion lidí, a v nepřímých důsledcích umírají desetitisíce dalších.

Z našeho pohledu v těch zemích žijí „opice“, které si neumí vládnout, a proto je tam zapotřebí čas od času udělat pořádek a přinutit je, aby dělaly to, co se jim řekne.

Málokdo se zamýšlí nad tím, jak situaci vnímají lidé, kteří jsou v rámci akcí NATO zabíjeni, a je ničen jejich majetek. Nikdo ze zemí NATO neříká, že byly vojenské agrese špatné, a už vůbec nikdo nepřizná, že to byly válečné zločiny. Co si potom má takový Iráčan, Afgánec,… myslet?