Vesecká (Motoristé): Tohle přece není žádné chování nadčlověka

Děkuji. Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, já bych ráda v úvodu svého vystoupení ještě velice krátce zareagovala na útok, který tady byl veden ze strany pana předsedy strany Pirátů na paní profesorku Válkovou. Myslím si, že je málo takových osob - a myslím si, že žádná, která tady v prostoru Poslanecké sněmovny má takové znalosti z oboru trestního práva a viděla tolik trestních spisů jako právě ona. Čili útok na ni vedený neznamená nic na vadách paní profesorky - naopak, domnívám se, odráží neznalosti autora útoku. Tolik tedy jenom stručně a velice krátce opravdu k tomu, co tady již zaznělo.

Já bych se chtěla vyjádřit k zásadní tedy otázce vydávání a chtěla bych uvést důvody, pro které já budu hlasovat takovým způsobem, jakým hlasovat, budu. Nechci se skrývat pouze za stanovisko výboru, který doporučil nevydávat jak poslance Okamuru, tak i premiéra. Ale chci uvést skutečně mé konkrétní důvody, které shledávám pro své rozhodnutí jako naprosto relevantní.

Tím prvním důvodem je samotná podstata institutu imunity. Ono zde zaznělo mnoho názorů, mnoho hlasů a hovořilo se o podle mého názoru spíše z pohledu možné etiky, z pohledu možného jakéhosi politického obsahu, ale imunita není politický termín. Imunita je termín právní a jako takový má také svůj právní obsah. Je to zákonný prostředek, který se vztahuje nikoliv na konkrétní osobu, nevztahuje se na pana poslance Babiše, nevztahuje se na pana poslanca Okamuru, vztahuje se na funkci, na funkci poslance a smyslem je tyto funkce ochránit.

Jedná se o funkce, které ústava definuje spolu ještě s dalšími, jako vlastně základní pilíře demokratického státu. Jako základní pilíře, které mají zajišťovat demokracii. Vedle zákonodárců, tak, jak to jsou tedy poslanci a senátoři, tak imunitu v určitém rozsahu, v určitém rozměru požívají i další funkcionáři ústavní, a to jsou soudci, kteří za určitých okolností nemohou být stíháni bez souhlasu prezidenta, jsou to ústavní soudci, kteří nemohou být stíháni bez souhlasu Senátu a je to koneckonců i sám prezident, který nemůže být stíhán za žádný trestný čin, vyjma trestného činu vlastizrady, anebo eventuálně pro zvlášť hrubé porušení ústavy.

Mnozí mí předřečníci zde hovořili o rovnosti před zákonem. O tom není žádného sporu. Rovnost před zákonem znamená, že na každého občana dopadá zákon stejně, ale neznamená to, že jsou naprosto rovná a stejná práva a povinnosti. To právě určují a obsahují konkrétní zákony, které mají konkrétní a jasné dopady. Takže soused pana Hřiba asi nebude mít stejná práva a stejné povinnosti, jako má prezident. Právě to je ten obsah zákona, není to nerovnost před zákonem, ale zákon určuje, jaké povinnosti má prezident, jaká práva má - tedy právo nebýt stíhán pro trestný čin - pouze, jak už jsem říkala, pro trestný čin vlastizrady nebo to porušení ústavy. Takže tady dochází k naprosto zaměňování pojmů a obsahu.

Smyslem imunity je vlastně vytvořit prostředí, kdy na tyto funkce, o kterých jsem hovořila, není možné vyvíjet jakýkoliv tlak, jakýkoliv vliv nebo jakkoliv zasahovat zvenku.

Smyslem tedy je zajistit jakousi absolutní ochranu k možnosti řádného vykonávání funkce, která má zajistit demokratické principy fungování demokratické společnosti.

Hodně mých předřečníků hovořilo také o pojmu, respektive používalo větu, že přece zákonodárci nejsou žádní nadlidé. Samozřejmě, že nejsou žádní nadlidé. Ale to právě neznamená, je to naprosté zaměňování obsahu pojmu imunita, kdy jsem tedy teď prezentovala její obsah, tedy ochranu, a to, co můžeme považovat zběžně a jasně za chování nadlidí, což se týká samozřejmě i některých poslanců, jako je například využívání různých rybářských povolenek, které vydává Ministerstvo zemědělství, jako jsou různé pobyty ve VIP saloncích na sportovních a kulturních akcích, jako jsou používání vládních letadel k tomu, aby se mohli poslanci, eventuálně členové vlády, účastnit fotbalového zápasu v zahraničí. To je to, co můžeme hodnotit jako problém, kdy se chovají poslanci jako nadlidé. To, že využívají imunitu k tomu, aby ochránili funkci, respektive zákon umožňuje ochranu funkce tím, že stanoví imunitu, přece není žádné chování nadčlověka nebo nadlidí.

Je možné diskutovat ohledně obsahu, vlastního obsahu imunity. Ono vlastně došlo v průběhu doby k určité redukci, kdy původně byla absolutní imunita, která - musím říci, že z hlediska práva skutečně byla absolutní ochranou a znakem absolutní ochrany před jakýmkoli zákrokem možným zvenčí, ale došlo ke zúžení imunity v tom směru, že tedy se vztahuje jednoznačně na všechna jednání a nebo hlasování poslanců, která jsou činěna na půdě Sněmovny - zde hovoříme vlastně o indemnitě v pravém slova smyslu - ale zároveň šíře imunity je dána i tím, že Sněmovna má možnost rozhodnout, zda vydá či nevydá poslance k trestnímu stíhání. Není to povinností Poslanecké sněmovny pro případ, že je trestní stíhání vedeno třeba pro znásilnění nebo je trestní řízení vedeno pro hospodářskou kriminalitu, ale je vlastně vytvoření prostoru pro to, aby Sněmovna zvážila všechny okolnosti té konkrétní věci z pohledu toho, zda je možné nebo není možné určité ohrožení právě té vlastní funkce, ne osoby, ale vlastní funkce poslance. A v tomto případě je tedy naprosto nezbytné skutečně důsledně hodnotit individuální přístup ke každé věci, ke každému rozhodování.

A teď se dostávám tedy od toho prvního důvodu, který vnímám jako důležitý pro to, abych se rozhodla, jak se budu rozhodovat, tak druhým důvodem je tedy právě okolnost nebo všechny o okolnosti, které mají být zvažovány nyní při vydávání konkrétních poslanců, tedy Andreje Babiše a Tomia Okamury. A tím druhým důvodem, který je pro mě důležitý, je rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. června roku 2025. On tady byl už lehce zmíněn tento rozsudek, ale podle mého názoru je velice důležité na něj hledět a posoudit ho právě z hlediska práva, aby bylo možné učinit si nadhled o možnostech vlivů na výkon funkce, respektive nezávislost výkonu funkce poslance. Tento rozsudek je totiž pro mě jasná známka narušení principu dvojinstančnosti trestního soudnictví. Princip dvojinstančnosti je principem, který je chráněn samotnou Ústavou, která říká, že státní moc je vázána zákonem - čl. 2 Ústavy, čl. 2 Listiny práv a svobod. A Listina práv a svobod ještě v čl. 36 hovoří o tom, že soudy v rámci svého postupu jsou vázány právě zákonným postupem.

Takže tyto dvě věty v podstatě určují to, podle čeho se má postupovat v rámci trestního řízení, a to je trestní řád. A trestní řád zajišťuje dvojinstančnost jakožto vlastně základní nástroj k tomu, aby byla snížena možnost zneužití státní moci a nebo justičního omylu. Dvojinstančnost vlastně vychází z určitého hodnotového systému, že justiční křivda nemůže být nikdy nahrazena žádnými jinými prostředky, jako jsou finanční náhrady, jako jsou omluvy a podobně. A proto zákon, tedy proto trestní řád, proto Ústava, proto Listina práv a svobod kladou na takovýto postup takový důraz.

Je pravdou, že - a není to výjimka - v justiční praxi dochází k rozdílnému hodnocení jak formálního, tak materiálního naplnění právních norem, jednoduše řečeno, znamená to, že rozdílně soudce od soudce tak, jak rozhodují, může hodnotit naplnění znaků té skutkové podstaty, může hodnotit rozdílně společenskou škodlivost. To je prostě praxe, taková praxe je. Ale právě proto je zde dvojinstančnost jakožto záruka svobodné a hlavně nezávislé - zdůrazňuji nezávislé - shody mezi nalézacím soudem a mezi soudem odvolacím. Vynucování si určitého výroku odvolacím soudem na soudu nalézacím je porušením práva na spravedlivý proces, a to právě pro nedodržení principu dvojinstančnosti. Koneckonců je to i porušení vůle zákonodárce, který záměrně nepřiznal v trestním řádu odvolací instanci právo uznat vinu, pokud nalézací soud rozhodl o zproštění. Já chápu a vím, že pro některé z vás to tady může znít jako pouhá teorie trestního práva, ale chtěla bych tady zmínit, že rozhodnutí vrchního soudu bylo rozhodnutím odvolacím, tedy druhé instance, zatímco první instance, tedy městský soud rozhodl o zproštění. A vrchní soud pak v případě premiéra rozhodl o tom, že zavázal v podstatě nalézací soud k uznání viny obžalovaného, tedy Andreje Babiše.

Musím říci, že i řada opozičních politiků, tak jak jsem měla možnost v průběhu doby sledovat jejich mediální vystoupení, která se dotýkala právě hodnocení otázky rozhodování vrchního soudu, tak do médií prohlašovali, že v podstatě o vině Andreje Babiše již bylo rozhodnuto vrchním soudem, vrchní soud řekl, že nalézá tam skutkové podstaty těch a těch trestných činů, a opravdu je faktem, že i v té písemné formě zavázal obecný soud k rozhodnutí. Ale takováto vyjádření jsou vlastně vyjádřeními, která bych od politiků nečekala, byť při dnešních vystoupeních trošičku došlo k posunu a řada z nich již hovořila o tom, že není rozhodnuto o vině a nečekáme pouze tedy rozhodování o trestu, tak jak říkali v médiích, ale říkají, že ještě se má vlastně rozhodovat. Ale ta původní, původní tvrzení a rozhodování v průběhu posledního roku hovořila o tom, že o vině bylo rozhodnuto a už čekáme jenom na ten trest.

A myslím si, že toto je vlastně úplně ukázkou porušení další základní zásady trestního řízení a tou je presumpce neviny. Presumpce neviny se takovými vyjádřeními stává pouze jakýmsi kusem papíru, kusem tiskoviny obsažené v trestním řádu.

Dovolím si teď ještě předtím, než vyjádřím svůj třetí důvod, proč budu volit, jak budu volit, tak si dovolím krátce shrnout časovou osu trestní kauzy, o níž zde hovoříme. Já vím, že tady už bylo o ní hovořeno, ale já bych ráda některá data opravdu zvýraznila, abych navázala potom tím třetím důvodem, který budu rozvádět. Tak především k čerpání dotací, které jsou podstatou trestního obvinění, došlo v roce 2008. V roce 2013, tedy je to pět let, kdy se nedělo v zásadě nic v rámci prověřování ze strany správních institucí nebo orgánů činných v trestním řízení, tak v roce 2013 se hnutí ANO a tedy i Andrej Babiš dostal do sféry výrazné vysoké politiky, protože tehdy ANO uspělo ve volbách, a tedy působnost celé strany a samozřejmě jejího předsedy se výrazně začala projevovat na politickém poli. V roce 2015 pak na základě anonymního oznámení došlo ke sdělení obvinění, došlo k zahájení trestního stíhání, v roce 2015 začalo, pardon, ne sdělení obvinění, ale z šetření předmětné kauzy. V roce 2017 pak bylo obviněno 11 osob.

Následně v roce 2018, tedy po roce šetření, přičemž bych chtěla ještě zdůraznit, že v roce 2017 se touto problematikou této kauzy zabýval i OLAF, což je evropská instituce pro potírání podvodů a OLAF tehdy hovořil o tom, že tedy je tam podezření z tohoto jednání a že se nejedná o žádnou složitou kauzu a že se předpokládá její vyřešení v brzké krátké době, v roce 2017. V roce 2018 došlo tedy k rozhodnutí ve věci, to znamená, že po proběhlém vyšetřování, po proběhlém shromáždění důkazů, a státní zástupce zastavil trestní stíhání proti většině z 11 obviněných. Následně pak v roce 2019 dozorový státní zástupce zastavil trestní stíhání proti Andreji Babišovi a toto rozhodnutí dozorového státního zástupce bylo schváleno, projednáno a odsouhlaseno, znovu říkám, i šéfem městského státního zastupitelství, tedy městským státním zástupcem.

V roce 2020 ale nejvyšší státní zástupce zrušil toto rozhodnutí o zastavení trestního stíhání a následně tedy z jeho pokynu městské státní zastupitelství věc zažalovalo. V roce 2023 došlo po jednání před Městským soudem v Praze ke zproštění viny. Následně potom rozhodoval vrchní soud k odvolání státního zástupce a ten zrušil toto zproštění a vrátil věc k novému projednání. V roce 2024 byla věc znovu projednána na městském soudu a opět na městském soudu bylo rozhodnuto, že se zprošťuje obžalovaný viny s tím, že se nejedná o trestný čin. A poslední rozhodnutí následné pak tedy je z roku 2025, tedy pouze odvolací řízení trvalo rok, takže v roce 2025 vrchní soud opět rozhodl o zrušení a vrácení věci, a to tím způsobem, jak jsem tedy popsala před chvílí.

Tímto tedy shrnutím, časovou osou se dostávám ke třetímu důvodu, pro který budu hlasovat, tak, jak budu hlasovat, a to je vlastně otázka hodnocení této věci ve světle hodnocení průtahů tak, jak je vnímá Evropský soud pro lidská práva a jaké důsledky vlastně Evropský soud pro lidská práva s takovýmto jednáním na straně státu spojuje.

Ráda bych zde na tomto místě citovala část čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech, která upravuje zásadu takzvaného projednávání v přiměřené lhůtě. V čl. 6 se píše: "Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým i nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu. Evropský soud pro lidská práva používá při hodnocení toho, zda došlo k porušení čl. 6, tedy vlastně toho přiměřeného projednání věci, které je předpokladem spravedlivého procesu, opět je to hodnocení spravedlivého procesu, tak Evropský soud při hodnocení toho používá vlastně čtyři kritéria. Používá jako první kritérium složitost věci. A tady se znovu vracím k té časové ose a vracím se i k roku 2017 k stanovisku OLAF.

Druhým kritériem je pak chování stěžovatele k řízení. Nemám žádnou informaci, jako možná měl mandátový a imunitní výbor o tom, jakým způsobem probíhalo chování obžalovaného v té konkrétní trestní věci, ale z mě dostupných veřejných prostředků a informací není nic známo o tom, že by docházelo k záměrnému maření a protahování tím celého řízení. Pokud se týká ještě možná té složitosti věci, tak bych chtěla říct, že od toho roku 2019 se jednalo o kauzu pouze s jedním skutkem. A kdo se pohybuje v trestním právu, tak ví, že ty kauzy, které trvají pět, osm, deset let, tak to jsou zpravidla kauzy, kde načítáte i 50 skutků i více skutků, a zároveň se jednalo o kauzu, kde byly pouze dva obžalovaní, zase, jsou kauzy hospodářského charakteru, kde běžně najdete 10, 15, 20 obžalovaných, takže složitost věci opravdu ne. A pokud se týká toho chování stěžovatele řízení, pak je důležité říci i to, že legitimní procesní obranu nepovažuje Evropský soud pro lidská práva za jakýkoliv průtah.

Dalším bodem, který potom hodnotí Evropský soud, je postup orgánů činných v trestním řízení a dopady na stěžovatele. Ohledně toho postupu speciálně se Evropský soud ve svém hodnocení spravedlivého procesu zabývá i otázkou takzvaného, u nás se to také používá, takzvaného ping-pongu, což znamená, že soudy mezi sebou přehazují věci, a nejenom soudy, jsou to i státní zastupitelství a v tomto případě tak, jak opět jsem hovořila o časové ose, tak je možné tam shledat opravdu ping-pong, jak mezi státním zastupitelstvím, respektive zastupitelstvími, tak i mezi soudy.

Evropský soud tento ping pong, tedy opakované rušení a vrácení věci, nehodnotí pouze jako možnou procesní chybu, ale hovoří v tomto případě o možném porušení základních zásad opět těch trestních řízení. A to je především zásada právní jistoty, zásada res iudicata, to znamená, jednou už rozhodovaná věc, a hodnotí to i jako možné selhávání státu v organizaci justice, a především to hodnotí jako porušení zásady rychlosti řízení. A tady zase pro neprávníky bych chtěla říci, že veškeré trestní procesy se řídí takzvanými základními zásadami trestního řízení, což je opět zase právní pojem přesně zakotvený v § 2 trestního řádu. (Hluk v sále.)

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Paní poslankyně, já přeruším a poprosím, byť nás není v sále příliš mnoho, aby ti, kteří tady vytvořili hloučky a chtějí se hlasitě bavit, a ano, platí to i o členech vlády, tak je poprosím, aby přenesli případně své diskuse do předsálí a mohla jste v klidu pokračovat. Prosím.

Poslankyně Renata Vesecká: Děkuji. A pro dokreslení a doplnění si ještě dovolím uvést několik příkladů judikatury Evropského soudu pro lidská práva, kdy byly zjištěny průtahy a kdy řízení trvalo dokonce o dost kratší dobu, nežli to bylo, nebo je v tomto případě, který je středem našeho zájmu.

Jedná se například o kauzu Philis versus Řecko, kdy to byla ekonomická trestná věc, kde šlo o stíhání pro veřejné zakázky, a tady trestní řízení trvalo šest let.

Další případ - ...(nesrozumitelné) versus ,,,(nesrozumitelné) ve Francii. Trestní stíhání, opět hospodářský delikt, podvod. Trestní řízení trvalo šest let. Evropský soud vytkl nepřiměřenou délku řízení.

Portington versus Řecko, trestní stíhání, opět hospodářská oblast. Evropský soud zde doslova uvedl, že ani složitost hospodářských věcí neomlouvá, aby trestní řízení trvalo pět let a devět měsíců. Takže vidíte, že tady byly termíny pouze třeba pět let.

Další kauza Dillinger versus Rakousko, trestní stíhání, opět finanční prvek. Evropský soud konstatoval porušení čl. 6, stát opět neprokázal svoji dostatečnou aktivitu, kdy k průtahům došlo v důsledku právě těch různých ping pongů a řízení zde trvalo sedm let.

Takže u kauzy, o které zde dnes hovoříme, tak je potřeba zmínit, že se jedná o kauzu, která trvá devět let.

Takže jako nepřiměřené lhůty hodnotí opravdu Evropský soud výrazně kratší lhůty, nežli je ta dnes projednávaná. A znovu se vracím k tomu, že to neuvádím jenom proto, abych řekla, že nějaký názor má Evropský soud, ale Evropský soud hodnotí takovéto procesy jako procesy v rozporu s poctivými pravidly, hodnotí je jako procesy, které nejsou v souladu se zákony.

Závěrem bych asi chtěla zdůraznit to, že opravdu, a ono to tady zaznělo několikrát, zde se nerozhoduje o vině, či nevině. A myslím si, že zbytečně právě emotivně se hovoří i o tom, že se má každý postavit přímo a má se postavit a jít k soudům a podobně. Ale tady hodnotíme přece otázku právě existujícího práva, a to znamená, opět se vracím k těm svým třem důvodům.

Je to obsah imunity, tedy rozhodně nelze imunitu vnímat jako otázku nějakého přístupu nadlidí, o tom jsem hovořila podrobně, takže obsah imunity jako takové je chránit nezávislost, chránit proti zásahům zvnějšku. A když tedy má možnost Poslanecká sněmovna rozhodnout vydá-nevydá, pak je potřeba hodnotit ty individuální znaky, které s sebou ta či ona kauza nese. A v tomto případě ty znaky tkví právě v tom, jakým způsobem vlastně rozhodoval Vrchní soud, který vrátil tuto věc do hry a porušil základní zásady trestního řízení, a rovněž hledisko posouzení nebo nahlížení na věc z pohledu Evropského soudu pro lidská práva, kdy opět dochází k porušení práva na spravedlivý proces.

Takže z tohoto důvodu já znovu říkám, nechci se zaštiťovat, a proto jsem to zde i rozvedla, nechci se zaštiťovat jenom doporučujícím stanoviskem mandátního a imunitního výboru, ale myslím si, že je namístě tedy rozhodnout pro to, aby nebyl doporučen, nebo aby nebylo rozhodnuto o vydání Andreje Babiše k dalšímu trestnímu stíhání.

Ještě si dovolím jenom možná poslední větu. Co by se stalo, kdyby byl vydán tak, jak tady pléduje opozice mocně. Ono by se nestalo skutečně vůbec nic, protože trest, který zde hrozí, je v zásadě trestem bezvýznamným, takže o to tady opravdu nejde. Jde tady o princip. Princip, aby Poslanecká sněmovna si uvědomila ten pravý obsah imunity, pojmu imunita. Takže tolik k prvému případu.

A já už jenom opravdu velice stručně se vyjádřím k té věci Tomia Okamury, kdy musím říct, že se ztotožňuji s tím, co tady zaznělo právě z úst paní profesorky Válkové, která hovořila o tom, že samozřejmě se jí nelíbí takovéto projevy, můžou působit na řadu lidí odpuzujícím dojmem, jsou neetické. Ale my hodnotíme opět otázku trestu, trestního řízení, trestného činu. A v tomto směru je velice zásadní a důležité stále mít a připomínat si tu otázku, že vyjádření politického názoru, vyjádření i vlastního názoru, nemusí to být ani politický, na spoustu věcí, které se dotýkají třeba veřejného zájmu, dotýkají se celé společnosti, tak je to zájem celé společnosti, aby tento prostor umožňovala, aby naopak vyžadovala vyjadřování vlastních názorů. Abychom se zase nedostali do stavu před rokem 1989, kdy se lidé báli veřejně hovořit o politických věcech, kdy se báli veřejně říkat to, že se jim možná líbí-nelíbí romská komunita, že se jim možná líbí, nebo nelíbí spousta jiných věcí, a tak jako teď, má být prostor a volnost pro vyjádření se všech záležitostí, které se týkají vlastně veřejného života.

A v tomto směru na straně Tomia Okamury se jedná vlastně o politika, který v rámci svého politického střetávání, v rámci politického boje prezentoval nějaký svůj názor, který opravdu někomu může vadit, někoho může pohoršovat, ale jedná se v tomto směru opravdu o politický názor, o politické vyjádření.

Takže otázkou, zda použít, nebo nepoužít vydání, nebo nevydání, tak pro mě je to opět jasné, protože kdyby tak bylo učiněno na půdě Sněmovny, tak se jedná právě o ten klasický případ indemnity, tedy absolutního práva hovořit jak chci, dopouštět se obrázků, jakých chci. Tím, že to bylo učiněno na ulici, na veřejném prostoru se to posouvá trošku do jiného úhlu pohledu, nicméně myslím si, že je potřeba na to nazírat právě tou oprávněností politika, vyjadřovat své politické názory i na veřejném prostranství.

A to, že jeho jednání pro mě osobně nemělo charakter takové míry společenské škodlivosti, která by si zasluhovala trestní řízení, tak to si myslím, že je jasné a je pro mě tím vodítkem pro to, abych opět řekla, že nebudu hlasovat pro vydání Tomia Okamury k dalšímu trestnímu řízení. Děkuji. (Potlesk zleva.)