Tajný výnos Říšského ministerstva vnitra ze dne 18. srpna 1938, podle něhož měly všechny porodní asistentky a vedoucí lékaři porodnic hlásit Říšskému výboru k vědeckému podchycení těžkých geneticky a dědičně podmíněných onemocnění všechny nově narozené postižené či znetvořené děti. Pod tuto akci spadaly také děti do 3 let. Věková hranice se pak v průběhu války posouvala až dosáhla 16-17 let. Pro tyto účely byl vytvořen jednotný formulář, který byl posléze předáván lékařskému týmu, který rozhodoval o životě či smrti dětí. Dnes se nerozhoduje o životu a smrti, ale o osudu dětí v perverzním programu Barnevernet (ochrana dětí). Marius Reikeras, norský právník a kritik Barnevernetu popisuje, že je rodičům v Norsku ročně odebíráno až 12 000 dětí.

Kdy mohou být norskou samosprávou řešena práva dítěte cizinců
a) v případě, že dítě se usadí v Norsku,
b) pokud matka dítě porodí v Norsku,
c) pokud se matka později usadí v Norsku.

V hledáčku už od narození

Případ rodičů Slováka Andreje Ladického a Norky Sary el Moujahid.

Věc se měla následovně: Začalo to tím, že po porodu malé Maxine nastaly drobné problémy, konkrétně dětská žloutenka. Potom, co je pustili z nemocnice, se vše zdálo v pořádku. Zanedlouho se ozvali ze sociálky, že dokážou pomoci. Rodiče na to přistoupili, což byla ale jejich osudová chyba. Začaly velmi pravidelné návštěvy dam z Barnevernetu, které pak vyústily v odebrání dítěte.