„Nechť žiješ v zajímavých časech.“ Tak zní staré čínské přísloví, respektive kletba. V čínském pojetí „zajímavé“ časy znamenají potíže a nejistotu. V zajímavých časech žijeme už nejméně dva roky – nejprve světová pandemie, vzápětí největší válečný konflikt v Evropě od časů druhé světové války. Obojí přineslo dříve nemyslitelná omezení osobní svobody. Do nekonečně liberální, individualistické společnosti, na kterou jsme si i my Češi v uplynulých třech dekádách zvykli, opět vneslo starý kolektivní princip.

Najednou nestačilo, že se někomu něco nechce, a proto nemusí. Jako společnost jsme byli povoláni táhnout za jeden provaz, byť naši domácí „odpadlíci“ mohli kolektivní úsilí poměrně snadno sabotovat. Jinde, třeba v Německu, jak jsem mohl poznat při častých přesunech mezi Českem a Evropským parlamentem, byl takový disent v konfrontaci s vymáháním opatření podstatně těžší. Přesto i tam, stejně jako u nás, vyoral covid ve společnosti po prvotním semknutí hlubokou brázdu mezi těmi, kteří se více báli o své zdraví, a těmi, na jejichž peněženku nebo pocit osobní svobody dopadaly karantény a další protipandemická opatření.

Než jsme stihli tuto brázdu zasypat, Rusům se zbláznil jejich car a poslal na Ukrajinu tanky. Mimochodem – někteří jsou přesvědčeni, že k Putinově agresivitě mohla přispět také izolace, do které byl uvržen karanténou. Nedostatek kontaktů oslabuje kritické myšlení a vede k sociální deprivaci. Výsledek? Bombardování nemocnic, škol a divadel, nezměrné oběti na životech civilistů, Válečné zločiny ruských vojáků na Ukrajině, jaké jsme znali jen z historických dokumentů. Bezprostřední bezpečnostní ohrožení východní Evropy. Bezprecedentní uprchlická vlna.