Vážené dámy, vážení pánové,

zde, v Lidicích, ještě večer 9. června 1942 žilo 340 nevinných obyvatel, kteří byli, počínaje následujícím ránem, barbarsky povražděni. 173 ihned, ostatní později. Včetně 60 žen a 88 dětí.

Jako každý znám příběh vyhlazení Lidic. Něco jiného ale je stát na tomto místě poprvé, podruhé, podesáté. Něco jiného je číst o lidických hrůzách a něco jiného je být tam, kde se udály, být přímo na místě tragédie. Cokoli, co zde řeknu, může být brzy zapomenuto. Ale příběh Lidic zapomenut nebude.

Nebudou zapomenuti muži, ženy a děti, kteří se stali obětí nelidské nenávisti a vzteku. Nebude zapomenuto, jakých hrozných činů je schopen člověk, který pozbyl své lidství, který pozbyl soucit, lásku k bližnímu, smysl pro spravedlnost. Nikdy nezapomeneme na naši povinnost bránit humanitu a odporovat zlu, nedovolit vítězství žádné fanatické ideologie. Nikde a nikdy.