Sociální demokracie byla okamžitě ze strany jednoho ze svých koaličních partnerů napadena, že otevírání této otázky v této době je nepochopitelné, a že pravděpodobně souvisí s blížícím se sjezdem ČSSD. Určitě nesouvisí. Stačí zalistovat v koaliční dohodě, v níž se uvádí: „Budeme usilovat o schválení změn následujících daňových zákonů, a to s účinností od 1. ledna 2015: o snížení sazby DPH na léky, knihy, dětské pleny a nenahraditelnou dětskou výživu od roku 2015. Pro financování této změny koalice zváží zavedení sektorové daně pro regulovaná odvětví od roku 2015 s cílem dosáhnout rozpočtového výnosu 4 mld. Kč.“ Myslím tedy, že okřikování strany, která si pouze dovolila připomenout ujednání stvrzené v koaliční smlouvě není namístě. To ale jen na okraj.

Vedle diskuse o potřebě či nepotřebě zavedení sektorové daně je však třeba poukázat obecně na problematiku daně z příjmu právnických osob v ČR. Problému, bez jehož alespoň částečné nápravy lze jen obtížně dosáhnout udržitelné a sociálně únosné nápravy veřejných financí. Jen málokdo si plně uvědomuje všechny konsekvence faktu, že se Česká republika během posledních zhruba deseti let vyprofilovala v oblasti zdanění korporací jako výrazný daňový ráj. Tohoto stavu – údajně výrazně podporujícího konkurenceschopnost českých podniků - bylo dosaženo dvěma vzájemně se kombinujícími a podporujícími cestami. Jednak ve výrazném, systematickém a dlouhodobém snižování nominální sazby daně z příjmu právnických osob až na 19 %. (Jen pro připomenutí - ještě před jedenácti lety měla Česká republika sazbu korporátní daně 3 1% tj. o 12 procentních bodů vyšší než dnes.) A za další pak v položkách snižujících daňový základ, tedy základ, z něhož se daň počítá.

Samotná nominální sazba daně o skutečném daňovém zatížení firem neřekne vše, i když porovnávání nominálních sazeb daně a vyvozováním sáhodlouhých doporučení je vděčným tématem celé řady „rozborů“. Záleží totiž vždy na šíři daňového základu, z něhož se daň vybírá.  Skutečným ukazatelem daňového zatížení není nominální sazba daně, ale tzv. efektivní daňová sazba. Ta zohledňuje jak výši sazby, tak i výši daňového základu. Rozdíl mezi nominální a efektivní sazbou pak nepřímo ukazuje na množství nejrůznějších slev, úlev, výjimek, benevolencí daňového systému. Jinak řečeno – ukazuje, jak široký je prostor pro tzv. daňovou optimalizaci. Tento prostor se v posledních letech rozšiřoval s každou z nespočetných novel zákona, s každým pozměňovacím návrhem nezřídka kryjícím lobistické zájmy a fakticky kontinuálně pokračoval i za situace, kdy tehdejší koalice přistoupily k razantnímu poklesu nominálních sazeb daně. Tím jsme se výrazně odlišovali od celé řady evropských zemí, kde sice také docházelo k poklesu nominálních sazeb korporátní daně, ovšem na druhou stranu vyvažované zpřísňováním pravidel pro stanovení daňového základu, tj. omezováním možnosti daňové optimalizace.