I díky rozhovorům se svým osmdesáti devítiletým otcem a návštěvám několika památníků a míst padlých jsem si znovu uvědomil, že období konce druhé světové války bylo nejen dobou oslav a vítání hrdinů a osvoboditelů. Uvědomil jsem si i to a asi tomu nemohlo být jinak, že období konce druhé světové války bylo i dobou, ve které se obnažovaly charaktery a ve které bohužel někdy vítězila také nenávist nebo odhodlaná často živelná a ne úplně promyšlená touha alespoň na konci války pomoci a přispět k porážce a vyhnání nacistů z naší obce, z našeho města, z našich domovů.

Když se nyní skokem navrátím do současnosti, potom se určitě sluší poděkovat všem, kteří na padlé vzpomněli a kteří o památná místa a zachování našich vzpomínek dlouhodobě pečují. Zároveň je dobré také připomenout, že budoucnost máme ve svých rukách.

Když jsem před několika měsíci asi čtyřicet studentů jedné vysoké školy požádal, aby napsali esej na téma „Co pro mě znamená mít se dobře?“, kromě jiného jsem zjistil, že z třiceti pěti doručených esejí se pouze ve třech vyskytovalo slovo svoboda a v žádné z nich jsem nenalezl slovo mír.