Já jsem se přihlásil proto, že jsem pečlivě prostudoval návrh zákona o pedagogických pracovnících, a bohužel po jeho přečtení mám jiný pocit, než který tady prezentovala paní ministryně. Pokusím se to tady zdůvodnit.

Tomu zákonu v podstatě vyčítám čtyři věci. Ta první je, že dle mého názoru dochází k tomu, že zákon způsobí další nárůst byrokracie pro školy obecně, pro ředitele, pro učitele i pro ministerstvo školství. A stane se tak na úkor té přímé vzdělávací a výchovné činnosti. Pokud se shodujeme na tom, že učitel je ve škole hlavně proto, aby učil, tak to není dobře.

Druhá věc, která je také v rozporu s tím, co říkala paní ministryně, že dle mého názoru dochází naopak k omezení svobody učitele jako jedince, který má své vlastnosti. Každý, kdo chodil do školy, ví, že každý učitel učí trošku jinak, má jiné zaměření a jiný způsob výuky, jiným způsobem se prezentuje v tom společenském prostoru. Já když se podívám třeba do historie města, ze kterého pocházím, Telče, tak tam máme Maškovu ulici, kdy ředitel reálky se zabýval historií Telče a udělal mnoho pro to, aby se o Telči z hlediska historie více vědělo.

Pan profesor Navara se zabýval např. tím, jak navádět torpéda na lodě pomocí šroubů nebo zvuku šroubů, a komunikoval za tímto účelem i s Albertem Einsteinem. A zrovna tak moji dřívější kolegové, pokud byli tělocvikáři, tak se věnovali tomu, že se zabývali výchovou ke sportu v Telči. Podobně dějepisáři zase dělali věci, které se týkaly oblasti historie.

Já to teď říkám proto, že obecně se mi zdá, že ten zákon je postaven tak, jako kdybychom měli předpokládat, že učitel nemá, zdůrazňuji – nemá zájem učit co možná nejlépe. A to je přesně naopak. Učitel dle mého názoru téměř ve všech případech má zájem učit co možná nejlépe a naučit co možná nejvíce. Každý k tomu ale hledá tu svoji cestu. A ta souvisí s tím, jak byl vychován, s tím, jaké pro to má fyzické a jiné předpoklady.