Výstaviště téměř do všech smluv, které uzavírá, vkládá klauzuli, že smluvní strany považují ustanovení o výši úhrady za obchodní tajemství a že tuto informaci třetím osobám poskytnou jen se souhlasem druhé strany. Záměr je přitom zřejmý. Výstaviště nechce údaje o hodnotě smlouvy zveřejňovat v registru smluv ani poskytovat na žádost dle zákona o svobodném přístupu k informacím, kdy oba tyto zákony mají pro obchodní tajemství stanovenou výjimku. Výsledek je znát: podle Hlídače státu je 96,5 % smluv Výstaviště v registru smluv bez uvedené ceny.

Takový postup je přitom absurdní. Z judikatury soudů vyplývá, že obchodní tajemství je objektivní kategorií. Povinný subjekt (v tomto případě Výstaviště) se nemůže vyhnout povinnosti zveřejňovat či poskytovat nějaké informace tím, že je smluvně označí za obchodní tajemství.

Vyhodnotit, zda určité informace jsou nebo nejsou obchodním tajemstvím, je někdy složité. Dle zákonné definice se jedná o „konkurenčně významné, určitelné, ocenitelné a v příslušných obchodních kruzích běžně nedostupné skutečnosti, které souvisejí se závodem a jejichž vlastník zajišťuje ve svém zájmu odpovídajícím způsobem jejich utajení“.