Jistě, schválená podoba zákona je o něco mírnější než návrh, který ministerstvo životního prostředí předložilo do Sněmovny. Ten byl dokonce ještě přísnější, než byly požadavky Evropské unie. Zase jsme byli „bruselštější než Brusel“, což je bohužel již dlouho naším zvykem.

Přesto v zákoně zůstala ustanovení, která vzbuzují vážné obavy, že bude možné kterýkoli projekt zablokovat. Jedná se zejména o vymezení takzvané dotčené veřejnosti a jejího práva kdykoli v průběhu řízení do něj vstupovat a domáhat se soudní žalobou zrušení rozhodnutí vydaného jak ve zjišťovacím (řízení o tom, zda daný záměr bude vůbec podle zákona o EIA posuzován), tak v navazujícím (územní nebo stavební řízení) řízení. Tato významná pravomoc dotčené veřejnosti se opírá o to, že má ze zákona práva, na kterých může být rozhodnutím vydaným ve zjišťovacím, případně v navazujícím řízení zkrácena. Jaká ta práva jsou, to už se v zákoně nepíše. Co ale ta „nedotčená veřejnost“, ti lidé, kteří trpí tím, že jejich obcí projíždějí dnem i nocí kamiony, protože ekologičtí aktivisté po dlouhá léta brání stavbě dálnice? Té jsou její práva upírána.

Dalším problémem je samotné vymezení dotčené veřejnosti. Podle zákona o EIA je jí osoba, která může být rozhodnutím vydaným v navazujícím řízení dotčena ve svých právech nebo povinnostech (např. majitelé sousedních nemovitostí, což je v pořádku) nebo občanská sdružení, mající minimálně tříletou historii, případně občanské sdružení, které svými podpisy podporuje nejméně 200 osob. V zákoně se ale nic neříká o jejich místní příslušnosti, takže 200 ekologických aktivistů například z Prahy může zablokovat realizaci záměru třeba na jihu Čech. Navrhoval jsem, aby aspoň 50 těchto osob muselo mít trvalý pobyt v dotčeném území, můj návrh byl však zamítnut.