Je velice zajímavé sledovat, jak taková jednání probíhají. Protože jsem byl účastníkem mnoha takových debat, pokusím se o malou sondu do hlubin politikovy duše. A politika tím nemyslím jen dravce typu Kalouska, Fialy, Bělobrádka, Sobotky a jejich nejbližších. Jsou to ale i ti, kteří se rozhodli pro kraj něco udělat navíc.
A zde je nutno pojmenovat a rozlišit, o koho vlastně jde. V první řadě jsou to zasloužilí političtí matadoři. Různí straničtí funkcionáři zasloužilí i méně zasloužilí. Ti méně zasloužilí se teprve zaslouží, třeba jen tím, že zaplatí část kampaně, jak jsme mohli v minulosti také zaznamenat. Ti zasloužilí dělají několik roků stafáže svým předsedům a jsou jejich oporou. A ti se také dělí na ty, kteří pracují, třeba jako komunální politici, podnikatelé, úředníci a myslí to převážně s krajem vážně. A ti druzí, takzvaní podržtaškové, kteří věří, že jejich služba bude odměněna a také na ně zbyde nějaký ten drobeček z bohatého stolu funkcí. Jejich motivace je jednoduchá. Dostat se ke korýtku.
Ve druhé řadě jsou to nadšenci. Aktivisté z různých neziskovek, ziskovek, ale i zástupci městských částí, sportovců, ochránců přírody, bojovníků za odsun nádraží i za jeho ponechání, za obchvaty a proti obchvatům obcí a podobně. Většinou mají motivaci jasnou. Vyřešení jejich problému. Podotýkám, jejich problému.
Ve třetí řadě jsou to lidé, kteří jsou spjati s krajem přes svoje obce, školy, učiliště, nemocnice, hospice. Jsou to starostové, ředitelé škol, nemocnic, hasiči. Jsou to ti, kteří jsou naučeni, že vše souvisí se vším. Vědí, že bojovat jen za dopravu nebo jen za zdravotnictví, je sice lehčí, ale umět propojit všechny aspekty fungování kraje, je mnohem těžší. Motivace je jednoduchá, ale přitom složitá. Kraj a jeho složky musí být funkční, musí být akceschopné a musí být hlavně pro lidi. Tedy pro občany, obce, firmy, školy, nemocnice, sociální ústavy. Vím, že to vypadá jako z jiného světa. Ale i v dnešní době, světe div se, jsou lidé, kterým záleží na jejich kraji.
A k tomu je třeba spojit se s podobně postiženými lidmi. Udělat společnou kandidátku, ať už koaliční nebo samostatnou a zkusit spojit síly a udělat vše pro to, aby to klaplo. A začne vyjednávání. Vyjednává se o tom, kdo bude lídr kandidátky, kdo bude na dalších místech, jestli se bude zipovat, jaký bude program. Z pohledu mého, je to legrace. Důležité je přece, jestli se prosadí dohodnutý program. Jestli to bude Petr nebo Pavel, kdo to prosadí, důležité není. A nyní nastává ten problém. Bude to Petr nebo Pavel? A o tom je ta dohoda. Vyjednávací týmy při skládání kandidátky navrhují svoje koně. Mají argumenty, proč je ten jejich kůň ten nejlepší. A pokud se sejdou rozumní lidé, dá se vše dohodnout. Pokud se mezi nimi najde někdo, kdo se rozhodne, že má pravdu jen on, začíná problém. Tak jsem to zažil na jednom jednání já. Sedí dvě skupiny lidí proti sobě a snaží se domluvit na programu a kandidátce. A mezi nimi je, já tomu říkám, svazák. Moc toho nezná, moc toho nedokázal, ale dokáže prosazovat svoje názory, je nejhlasitější a hlavně nejdrzejší. Ostatní jsou sice v obraze, ale tento mladý svazák to řídí, i když neví, o co jde. Je jen zapálený. A tak jednání probíhá v režii experta, který sice moc neví, ale je nejdrzejší. Protistrana se snaží chovat profesionálně, ale vše má svoje meze. A to je jeden z těch důvodů, proč tradiční strany vyhrávají volby, protože mají proti sobě amatéry a idioty, jejichž ambice přesahují jejich možnosti. Proto je třeba maximálně používat nejen argumenty, ale i asertivitu. Jen tak budou volby pestřejší a budou mít i náboj. Jestli mohu opravdu něco doporučit, používejte prosím u vyjednávání mozek a zkušenosti. Emoce jsou vám na houby.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: PV
