Dovolím si nejprve osobní úvod. V těchto dnech se účastním již své asi čtvrté krajské volební kampaně, během níž s týmem kolegů a spolustraníků objíždíme středočeská města.

Mám tedy určité srovnání, jak se jejich ulice za několik posledních let změnily. Zpětnou vazbu dostáváme i od lidí, s nimiž během kampaně mluvíme. Bezdomovců je více a problémy s bezdomovectvím spojené nikdo neřeší. Patrně proto, že nikdo z místních politiků nechce být vláčen bahnem jako sociálně necitlivý…

Podobný obrázek je vidět po celé Evropě i v Americe. Bezdomovectví samozřejmě není nijak novým jevem. Lze jej však pokládat za určitý barometr. Ať už bychom se podívali na americká města, na stanová městečka v Los Angeles nebo Detroitu (videa jsou všem dostupná na Youtube), nebo si prošli park u pražského Hlaváku, vývoj je jasně patrný.

Bezdomovectví má nepochybně určitou přirozenou míru. Postihne osoby, které jsou určitým způsobem psychologicky disponované. Počet takových osob by však měl být ve společnosti víceméně konstantní. Obrázek z ulic českých měst je však jiný.

Zaměřil se vůbec někdo na fenomén bezmovectví jinak než z pohledu sociálního pracovníka, dobroděje, který chce řešit problém tím, že se bude zasazovat o vytváření tzv. sociálních programů, štědře placených ze státního rozpočtu? Pokud se někdo oprávněně zeptá na smyslupnost a účinnost takových programů, mnohdy je uzemněn reakcí: „Nekritizuj, sám nevíš, jestli někdy na ulici neskončíš. Může tam spadnout každý!“