Hřib (Piráti): Polsko ty peníze neprojídá. My ano

Děkuji. Vážené dámy, vážení pánové, já tedy ještě než začnu, tak na úvod bych chtěl říct takovou jednu věc, která se zdá, že není pro všechny tady v této Sněmovně úplně samozřejmá. A je to to, že normální je nedělat dluhy. Normální je opravdu dluhy nedělat. V momentě, kdy si potřebujete půjčit na nějakou investici, třeba na investici do bydlení, tak to je srozumitelné. Ale rozhodně není normální dělat dluhy kvůli tomu, že potřebujete pokrýt běžný provoz. A to je ten základní problém, který my tady dneska máme.

Druhá věc, kterou je dobré si říct hned na úvod, je to, že ten proces, kterého jsme tady svědky, je opět dalším příkladem toho, jakým způsobem tady vláda ohýbá ta pravidla, která tady mají vést k lepší legislativě. Tady sice ano, je to tak, že se bavíme o zákonu nebo legislativě, která sem přišla jako standardní návrh cestou vládního návrhu. Akorát že to byl úplně jiný návrh, než o kterém jsme tady nakonec hlasovali, který nakonec prošel a který nám teď tady Senát bude dnes vracet. To znamená, že je už problém i s tím samotným procesem, kdy opět formou nějakého přílepku vládní koalice se změnila ta původně transpozice evropské legislativy do něčeho, co jde výrazně nad rámec těch evropských pravidel. A je to rozhodně něco, co se dalece odchyluje od toho původního záměru.

A ještě na úvod; myslím si, že je dobré přece jenom zmínit, že my bychom si tady měli vzít příklad z těch našich samospráv, jak ony tady hospodaří. Protože těch samospráv, které hospodaří na dluh, je skutečně velice málo. To jsou záležitosti, které tam třeba vznikly nějakým historickým postupem, možná nějakým jedním nezdařeným projektem nebo tak, ale realita je taková, že samosprávy u nás hospodaří mnohem lépe než stát samotný. Například v Praze hospodaříme každý rok s přebytkovým rozpočtem, protože nemáme nerealistické odhady příjmů daňových, prostě máme konzervativní výpočet těch příjmů. A za druhé, nesestavujeme ten rozpočet už a priori jako deficitní. A pokud náhodou někdy jo, tak je to vždycky s odkazem na zcela konkrétní investice, které chceme spustit. Není to nikdy tak, že bychom si chtěli půjčit na ten běžný provoz.

A to je možná něco, z čeho bychom si tady mohli vzít příklad na státní úrovni, abychom právě nezadlužovali naše děti anebo děti jejich dětí, tak jak to tady plánuje dělat tahle vláda. My tady dnes totiž stojíme v situaci, která vlastně dokonale ilustruje, v jak hluboké a koncepční krizi se nachází ta hospodářská politika současné vládní koalice. My tady dnes budeme projednávat tu senátní vratku sněmovního tisku 90, to je ta novela zákona o rozpočtové odpovědnosti, a budeme se tedy bavit o těch pravidlech hry v uvozovkách, která mají zajistit, že tento stát finančně nepřežije jenom jedno volební období, ale že skutečně bude schopen plnit ty své funkce za deset, za dvacet, za sto let. Já bych rád na úvod jasně deklaroval, abychom předešli nějakým interpretačním faulům, že já tu senátní vratku podpořím. Ale nepodpořím ji jako proto, protože by to byl nějaký splněný sen o rozpočtové odpovědnosti, ale proto, že je to skutečně vlastně nějaká aspoň trochu záchranná brzda oproti tomu paskvilu, který si tady prosadila vládní většina. Protože ta senátní verze je prostě prokazatelně přísnější, je bezpečnější, je odpovědnější k té budoucnosti naší země než ten původní vládní paskvil, který měl za cíl skutečně jediné: kreativním účetnictvím zamaskovat, že vláda nedokáže plnit své sliby o konsolidaci. My jsme tady viděli billboardy, kde nám slibovali levnější hypotéky. Viděli jsme tady billboardy, které říkaly: pohlídáme Babiše. A teď vidíme, že ve skutečnosti nic z z toho se nekoná. Naopak, vláda tady rozjíždí znovu tu zadlužovací spirálu, která samozřejmě se promítne i ve výšce těch úroků třeba právě na hypotéky. A Motoristé hlídají Babišovi tak maximálně záda, tak aby mohl dál vesele čerpat peníze z daní nás všech.

Když my se teď podíváme na tu debatu o veřejných financích v podání vládních představitelů, tak slyšíme stále dokola tutéž mantru. „Přece máme v evropském srovnání pořád nízký veřejný dluh. Jsme v nejlepší třetině Evropské unie, tak proč bychom měli panikařit? Naopak, můžeme to ještě roztočit.“ Takže vážení kolegové z té vládní části Sněmovny, tohleto je buď hluboká ekonomická negramotnost, anebo je to z vaší strany vědomá lež a manipulace s veřejností. Protože ten nízký dluh, kterým se tak rádi chlubíte v televizních debatách, to není za prvé vaše zásluha, to je nějaké historické dědictví minulé rozpočtové disciplíny z těch dřívějších dekád. To je nějaký polštář, který vy tedy neničíte sice hned teď jedním rozhodnutím, ale připravujete si půdu pro to, abyste to mohli systematicky vypustit. A to, co definuje kvalitu hospodaření státu, to není statický pohled na nějaké jedno číslo v tom daném roce. To, co rozhoduje o osudu země, je totiž nějaká dynamika a nějaký trend. Prostě rozhoduje o tom to, kam to kormidlo otočíte do budoucna. A ten problém je v tom, že ten trend, který vy jste tady nastolili, je varovný, je nebezpečný a hlavně dlouhodobě neudržitelný.

A pojďme se podívat teďka na tvrdá data, ne tedy na marketingové brožury vládních poradců. Takže když se podíváme třeba na analýzu renomovaných nezávislých ekonomů z Centra veřejných financí Univerzity Karlovy, předpokládám, že se shodneme, že toto jsou skutečně renomovaní odborníci, tak co nám tato data říkají? Takže od roku 2019, tedy za nějakých řekněme sedm let, vzrostlo veřejné zadlužení České republiky vůči HDP o necelých 30 procent na aktuálních více než 44 procent. Takže dovolte mi to zopakovat, ať to číslo nezapadne: nárůst o téměř 15 procentních bodů.

V rámci celé Evropské unie je to pátý nejvyšší nárůst dluhového poměru. Takže my v rychlosti zadlužování nepatříme k evropské špičce v tom pozitivním slova smyslu, my patříme k těm úplně nejhorším a řítíme se k dluhové zdi pátým, nejrychlejším tempem v Evropě.

A vládní koalice u toho ještě stíhá tleskat sama sobě, jak skvěle spravuje naši zemi, což je naprosto neuvěřitelné. A ta ekonomická teorie i praxe celkem jasně říkají, že schodek veřejných financí v jednom roce nemusí být tragédií, pokud je vyvolán nějakou hlubokou krizí, nějakým nečekaným externím šokem nebo třeba masivními investicemi, které zvýší budoucí výkonnost ekonomiky. Jenomže v jaké situaci se teď nachází Česká republika v roce 2026? Tak prosím pěkně, naše ekonomika se nachází zhruba na svém potenciálu. My nerosteme teďka nějak raketově, rosteme stabilně kolem dvou, 2,5 procenta v reálném vyjádření, nominálně samozřejmě je to víc, to je třeba kolem pěti, ale nemáme tu žádný plošný ekonomický kolaps, nemáme tu zamrzlý trh práce, nezaměstnanost, ta je stále extrémně nízká, tak jako byla vždycky. No a přesto to je ten největší vykřičník, přesto náš dluh v poměru k HDP stále narůstá, narůstá. A proč? No protože náš český rozpočet netrpí nějakým dočasným cyklickým výpadkem. Náš rozpočet trpí totiž strukturálním deficitem. My máme v tom systému trvale zabudovaný nesoulad mezi příjmy a výdaji ve výši nějakých zhruba 185 miliard korun, tedy více než dvou procent HDP. To znamená, že i kdyby ekonomika fungovala na 110 procent, tak ten dluh nezmizí sám od sebe. Prostě stát spotřebovává na svůj běžný provoz, na platy, na papírování, na neefektivní byrokracii, na nepromyšlené daňové úlevy mnohem více, než kolik je schopen vybrat a ty vládní plány popsané v jejím vlastním fiskálně strukturálním plánu, tento deficit v příštích dvou letech prokazatelně ještě prohloubí. Takže vláda nám tady rezignovala na strukturální změny, konsolidaci odsunula až na období po příštích sněmovních volbách. No a to je v podstatě v kostce definice politické zbabělosti.

Často já tady v kuloárech, i tady u pultíku slyším od vládních zástupců argument. My musíme hlavně podpořit růst a z těch dluhů vyrosteme. Já doufám, že vyrostete někdy z těchhle řečí, protože tvrdit, že když bude ekonomika šlapat, takže procentuální podíl dluhů k HDP klesne sám. No, to zní skvěle v nějaké jako politické agitce, ale v realitě je to prostě strašně nebezpečný mýtus. Ty simulace ekonomů z Univerzity Karlovy jasně dokazují, že ze strukturálního schodku se prostě vyrůst nedá. Nedá se z něj vyrůst. A proč se z něj nedá vyrůst? No protože pokud je primární strukturální deficit takto vysoký, no tak by musela česká ekonomika vykazovat dlouhodobě takové tempo růstu, kterého reálně vůbec není schopná dosáhnout, s ohledem tedy na naši demografii a nějaké infrastrukturní limity a urychlení růstu za cenu toho, že dál prohlubujeme ty strukturální deficity je v podstatě něco jako snažit se uhasit požár tím, že do něj přiléváte benzín s nadějí, že to jako dřív vyhoří.

Rychlejší nominální růst sice opticky zvyšuje ten jmenovatel v tom zlomku dluh/HDP, ale pokud zároveň stát generuje další masivní dluhy na tom běžném provozu, tak ten výsledný poměr se nezlepší. Naopak. Finanční trhy tenhleten trik okamžitě prokouknou a jakmile investoři uvidí, že stát nemá tu situaci pod kontrolou, což je zrovna u vás velice zjevné a spoléháte jenom na ten zázrak, tak samozřejmě, že začnou požadovat vyšší úrokové sazby u těch našich dluhopisů. No a v tom okamžiku se jakýkoliv pozitivní efekt z toho domnělého růstu okamžitě vymaže zvýšenými náklady na obsluhu dluhu, takže vláda tím svým přístupem riskuje, že se dostaneme do pasti, kdy budeme platit čím dál víc peněz jenom za to, že nám někdo půjčí na splácení těch starých dluhů, což mě přivádí mimochodem k tomu vůbec nejpodstatnějšímu a nejhmatatelnějšímu problému současnosti, k ceně peněz, protože já si nejsem úplně jistý, vážení kolegové a kolegyně z vládní koalice, jestli vy si vůbec uvědomujete, kolik nás stojí pouhý fakt, že tahle vláda nedokáže hospodařit s tou vyrovnanou bilancí. Protože podívejme se na realitu roku 2025 a výhled do roku 2026.Takže výdaje na obsluhu veřejného zadlužení, tedy čistě na úroky, které platíme bankám, fondům, zahraničním investorům, tak ty dosáhly astronomických 110 miliard korun.

To je prosím pěkně nějakých 1,3 procenta našeho hrubého domácího produktu, což je jako hodně peněz, opravdu hodně. Kdybyste si to zkusili nějak vizualizovat, protože pochopitelně pro běžného člověka je těch 110 miliard taková jako obtížně představitelná částka, řekl bych, skoro až jako nepředstavitelná abstrakce, no tak těch 110 miliard korun, to je zhruba celý roční rozpočet Ministerstva vnitra nebo je to taky v podstatě celý rozpočet hlavního města Prahy. Nebo taky jsou to peníze, za které bychom mohli postavit stovky kilometrů dálnic, kompletně zmodernizovat naše školství, postavit tisíce chybějících městských bytů pro mladé rodiny, anebo provést nějakou zásadní digitální transformaci státu, která by občanům ušetřila miliony hodin strávených na úřadech. No a my místo toho, abychom dělali v podstatě cokoliv z výše uvedeného, no tak my ty peníze prostě vezmeme a pošleme je pryč jako úrok za to, že si tady stát dlouhodobě žije nad poměry. A situace se nám tady bude rapidně zhoršovat. Proč se nám bude rapidně zhoršovat? No, protože právě teď v těchto měsících a letech docházejí ke splatnosti státní dluhopisy, které si Česká republika vydala v letech 2015 až 2018 a v té době vám připomenu, že byly finanční trhy v situaci úplně jiné.

Stát si tehdy na 10 let půjčoval s úrokem někde mezi nulou a jedním procentem, nulou a jedním procentem, prosím pěkně. Takže teď asi jste zaznamenali, že ty peníze jsou mnohem dražší. Tehdy byly mnohem levnější. Jenomže těch 10 let prostě uplynulo. My tyhlety staré dluhopisy musíme splatit. Samozřejmě teď nemáme úspory, kde bychom je vzali, když hospodaříme každý rok s dluhem, že jo. Takže odkud je splatíme? No z čeho je splatíme? No samozřejmě tak, že vydáme dluhopisy nové, které si půjčíme za aktuální úrok. Jenomže dnešní realita toho finančního trhu je naprosto neúprosná, neúprosná. Ty nové dluhopisy my v žádném případě nevydáme za 1 procento. Kolik tak myslíte, že nás bude stát ten úrok aktuální? Myslíte si, že to budou třeba 2 procenta, že to bude dvojnásobek? Ne, ne, ne. Myslíte si, že to budou 3 procenta nebo 4 procenta? To ještě donedávna se dala sehnat hypotéka za tuhletu cenu. Vy jste slibovali ty levnější hypotéky. Ne ne, ne. Bude to za úrok blížící se 5 procentům, 5 procentům, tedy pětinásobně dražší peníze. To znamená ten samý dluh, který nás doteď stál celkem málo z původního pohledu, bude generovat obrovské fatální náklady. Ta dluhová služba roste v nominálním vyjádření prostě tempem, které brzy začne paralyzovat schopnost státu financovat prakticky cokoliv jiného, cokoliv jiného.

Česká republika si tady nemůže dovolit ten luxus vysokého zadlužení jako země eurozóny. A proč? No protože finanční trhy nás stále řadí do té kategorie emerging markets, to znamená rozvíjejících se trhů s vlastní lokální měnou. A tak česká koruna možná může být stabilní, ale v dobách globálních krizí investoři prostě vždycky utíkají k tomu dolaru nebo k tomu euru. A abychom je přesvědčili, aby si teda koupili ten náš dluh v korunách, tak musíme nabídnout logicky výrazně vyšší úrok než ty země, které nabízejí ten dluh v eurech, typu Německa nebo Francie.

No a pokud ještě k tomu, že nemáme to euro, které by nám zajistilo nějaký vyšší kredit u našich věřitelů. Protože ano, když se podíváte na země, kde se platí eurem, tak vám neujde, že oni mají ty úroky třeba o 1,5 procenta nižší, nižší než ty ostatní země. A to platí nejenom pro ten státní dluh. Ty úroky jsou tam nižší třeba i pro ty hypotéky. Takže vy, jak jste tady slibovali levnější hypotéky, tak první, co byste měli udělat, je, že spustíte proces přijetí eura. Minimálně v tom režimu, v jakým to má Dánsko, to znamená de facto permanentní stav ERM II, to je jako naprostý minimum, co byste měli udělat pokud chcete levnější hypotéky, vy místo toho vymýšlíte nesmysly a nic neděláte s tímto zásadním problémem.

Jenomže abych se vrátil zpátky ke státnímu dluhu, pokud ztratíme tu důvěru trhu, pokud rozvolníme ta pravidla rozpočtové odpovědnosti tak, jak to původně navrhovala ta vládní koalice v tomto tisku před zásahem Senátu, no, tak riskujeme, že dopadneme jako sousedé v regionu. Se podívejte na to Maďarsko nebo se podívejte na Rumunsko, země mimo eurozónu, které se kvůli nezodpovědné fiskální politice dostaly do situace, kdy si půjčují za úroky kolem sedmi procent, sedm procent.

To jako může být ještě výš než těch pět procent, který hrozí teď nám. Takže já se ptám, chce tedy vládní koalice, abychom šli v tomhle ohledu tou maďarskou cestou? Chce tady paní ministryně financí, abychom místo těch 110 miliard platili na úrocích třeba 200 miliard korun ročně nebo víc? Protože to je přesně to, kudy vy to vedete. To je přesně ten směr, kam vy jste to kormidlo otočili.

Já tady často z vládních lavic slýchám ještě jeden takový jako obhajující argument. A to je ten odkaz na Polsko. Podívejte se na Poláky. Ti mají ty deficity přes pět procent HDP. Dluh tam atakuje tu maastrichtskou hranici 60 procent. Jak krásně jim to jde, klukům polským, jak hezky ekonomicky rostou, jak modernizujou tu zemi. Jenomže to je opět pouze polovičatá pravda, která je v té ekonomické realitě ještě vlastně horší než lež.

Protože ano, Polsko má vysoké deficity. V letech 2022 až 2025 činil jejich průměrný schodek veřejných financí 5,6 procenta HDP, zatímco ten náš byl poloviční. Ano, Polsko má dnes dluh na úrovni téměř 60 procent a jejich náklady na obsluhu dluhu jsou vyjádřeny jako 2,5 procenta HDP, tedy vlastně dvojnásobek toho, co platíme my. Jenomže přesto všechno Polsku ty finanční trhy věří a polská ekonomika roste tempem přes 3,5 procenta ročně. Takže asi na místě ptát se proč? Čím to tak zhruba asi může být? No, je to velice jednoduché dámy a pánové, protože Polsko ty peníze neprojídá, neprojídá. Takže finanční trhy tady velice přísně rozlišují tu kvalitu toho deficitu, prostě tu strukturu, jak to jakoby vzniká. Polsko masivně investuje do produktivní kapacity ekonomiky, jejich veřejné investice stabilně přesahují 5,8 procenta HDP, přičemž obrovská část jde přímo do ekonomické infrastruktury a strategických projektů.

Polsko dává přes čtyři procenta HDP na obranu. Buduje moderní armádu, staví dálniční sítě, investuje do energetické bezpečnosti. Ano, to znamená obnovitelné zdroje elektrické energie, kterým vy se zuby nehty bráníte. No a co děláte místo toho? Česká vláda tady kombinuje primárně nepromyšlené daňové zásahy na příjmové straně. (Otáčí se dozadu na ministryni financí Schillerovou.) Teď jsem slyšel, že budete rušit valorizaci třeba dálniční známky s bobtnáním běžných provozních výdajů na straně výdajové. Takže naše investice za polskými logicky zaostávají. My ty peníze totiž nepoužíváme na to, abychom vybudovali infrastrukturu pro 21. století. My těmi dluhy sanujeme neefektivitu státu, takže my ten dluh projídáme v běžné spotřebě. A to je prosím pěkně, dámy a pánové, ten zásadní rozdíl mezi námi a Polskem, protože když si půjčíte na stavbu továrny, která by vám generovala zisk, no tak to je rozumný dluh. Nebo když si půjčíte na to, abyste vyřešili bydlení, protože i v těch městských bytech se prostě platí nájem. Jenomže když si půjčíte na to, abyste měli na zaplacení účtů za energie v luxusním, ale nezatepleném domě, no tak to je cesta pro každou rodinu do insolvence. A česká vláda se prostě chová přesně jako tenhle druhý případ.

My jako Piráti nechceme tady jenom kritizovat bez toho, abychom předložili nějakou konkrétní alternativu. Takže my jasně říkáme, kde jsou ty zakopané stovky miliard korun, které státu stále chybí, protože problém našich veřejných financí nevyřešíte tím, že budete tupě škrtat investice nebo plošně zvyšovat daně pracujícím lidem. Ten problém vyřešíte tím, že modernizujete stát. Takže naše země má jednoznačně obrovský vnitřní dluh v oblasti digitalizace a efektivity státní správy. My tady stále udržujeme při životě takový byrokratický aparát, který generuje neuvěřitelné množství agend, které by v moderní společnosti vůbec neměly existovat. Jenomže vy k tomu chcete jít přistupovat úplně špatným způsobem, vy prostě chcete zrušit ten služební zákon a tváříte se, že to vyřeší nějaký problém. No, nevyřeší. Ten problém by vyřešila redukce agend, potažmo to, že byste se snažili najmout kvalifikované odborníky, kteří by vám pomohli s tou redukcí agend.

Ale nic takového neděláte. Místo toho na Ministerstvu životního prostředí vyrazíte člověka, který absolvoval Oxford, kvůli tomu, abyste tam na rozpočtové oddělení najali člověka, který je profesí řidič a skladník. Nic proti řidičům a skladníkům, rozhodně. (Ministryně Schillerová hovoří mimo mikrofon.) Na Ministerstvo životního prostředí, (Ministryně Schillerová mimo mikrofon: Aha, pardon.) Na rozpočtový oddělení, ale. Takže i to by vás, paní ministryně financí, mělo trochu znepokojovat, jak jsou asi peníze řešeny na tomto ministerstvu vašeho koaličního partnera.

Takže to je cesta, jak dosáhnout miliardových úspor. Větší efektivita státu, ale dělaná s rozmyslem.

Druhá věc je, že to, co vy, se snažíte rozdat ty trafiky, to je to, že se snažíte zase zrušit ten nominační zákon, který teď po vzoru, tak, jak fungujou zahraniční podniky, které jsou na světových burzách, tak chcete prostě zrušit jakoukoliv nezávislou odbornou metodu posuzování kvality těch kandidátů v tom nominačním procesu, prostě tak, abyste tam dosadili nějaké trafikanty. Jenomže potom ty naše podniky dopadnou třeba jako ČSA. A to je ten problém.

Takže v datově řízené politice, v podpoře inovací s vysokou přidanou hodnotou, tam leží ty peníze, když budeme mít skutečně digitální a efektivní stát, tak nebudeme potřebovat strukturální deficity ve výši 185 miliard.

Takže abychom se dostali k tomu samotnému jádru, co tady dnes budeme probírat. Ten sněmovní tisk 90, v té podobě, jak ho sem původně přineslo Ministerstvo financí, v jaké si ho vládní většina tady poprvé schválila. To byla jednoznačně demontáž, kompletní, té dluhové brzdy.

To byl prostě pokus, jak si chcete uvolnit ruce, abyste mohli rozdávat nějaké předvolební dárečky a nezodpovědně utrácet na úkor budoucnosti našich dětí. Vy jste prostě chtěli posunout ty mantinely, protože jste věděli, že se do těch stávajících vlastně kvůli své neschopnosti nevejdete. Ostatně vy jste nebyli schopni dodržet už při schvalování rozpočtu na tento rok ta stávající pravidla, už ta jste porušili. A to je důsledek toho, že jste si vzali tři měsíce na to, abyste ten rozpočet takzvaně opravili. A výsledek je porušení těch rozpočtových pravidel stanovených tím zákonem, který se teď snažíte úplně vykostit.

Takže je zcela logické, že Senát splnil svoji roli ústavní a legislativní pojistky a senátoři napříč politickým spektrem pochopili, jaké riziko tenhle vládní návrh představuje pro rating České republiky i pro stabilitu našeho finančního sektoru. Takže upravili ten text tak, aby vrátili do hry přísnější kritéria, aby nebylo možné tak snadno manipulovat s výpočtem toho strukturálního salda a aby rozpočtová odpovědnost zůstala reálným nástrojem, nikoliv jen prázdnou proklamací.

Já připomenu, že vy jste tam tu původní transpozici té evropské legislativy svými pozměňováky v uvozovkách „obohatili“ o takové klenoty, jako bylo například to, že část těch dluhů jako by se nebude počítat s představou, že to asi ti zahraniční investoři pak jako neuvidí. Ale to je nesmysl. Samozřejmě že to uvidí.

Samozřejmě že jsou tady nějaké výdaje, které jsou řekněme obecně akceptovatelnější než jiné. Asi se shodneme, výdaje na infrastrukturu jsou chtěné. Možná budeme se handrkovat trošku o to, na kterou infrastrukturu. Asi se shodneme na tom, že výdaje na bezpečnost jsou dnes chtěné. To ano. Už mě trošku překvapuje oproti tomu, že vy tady mezi ty vlastně jako chtěné výdaje, které se nemají započítávat do limitu, tak řadíte třeba výdaje na dluhovou službu zcela zjevně v předtuše, že paní ministryně tady nepochybně ví, co dělá. O to je to ještě horší. Protože vy samozřejmě víte, že tady masivně porostou náklady na obsluhu státního dluhu v té situaci, v jaké se nacházíme teď v tom kontextu finančních trhů, což jsem tady říkal předtím. Takže dobře víte, že potom by vám to nevycházelo už vůbec. Takže z toho důvodu jste si tam dali tady tu snahu dluh skrývat. Samozřejmě, že před zahraničními investory ho neschováte.

Pak jste tam přidali celou řadu dalších děr, které vám měly umožnit vést naši zemi k rychlejšímu krachu. Pokud vím, tak například tady nepřítomný pan ministr Havlíček, ten proslul tím, že mnoho svých firem dovedl do insolvence. Akorát teď je tady problém, že teď do té insolvence vede tedy Českou republiku, což je za nás naprosto neakceptovatelné.

Já uznávám, že ta senátní verze není dokonalá. Nepochybně tady budou další výhrady od kolegů z opozice. Kdybychom to sestavovali sami, tak by byla nepochybně i ta senátní verze ještě víc orientovaná na ochranu rozpočtu, na přísnější hlídání běžných výdajů. Ale bohužel žijeme tady v nějaké politické realitě a ten senátní návrh je prostě prokazatelně lepší, bezpečnější, odpovědnější než ten hazard, který tady původně prošel touto Sněmovnou. Takže já budu hlasovat pro návrh v té podobě vrácené Senátem. To je návrh, který přece jenom je odpovědnější. Je to o tom, že chci, abychom chránili naši zemi i proto, aby tady budoucí generace nemusely splácet stále dražší a dražší dluhy.

Takže chtěl bych asi vyzvat i kolegy tady z vládních lavic, abyste na chvilku odhodili tu svoji koaliční pýchu, abyste se přestali tvářit, že máte patent na rozum, když vám všechna makroekonomická data dávají celkem solidních pár facek. A uznejte, že prostě Senát tady odvedl dobrou práci, že aspoň trochu opravil ty chyby, který vy jste tam spáchali a podpořte také tu senátní verzi zákona o rozpočtové odpovědnosti, přestože uznávám, že je to daleko od nějakého ideálu. Každopádně máte příležitost ukázat, že vám na této zemi záleží víc než na tom, jak opticky vylepšit ta rozpočtová čísla před příštími volbami. Děkuji.