Jak známo, tato nad zákony postavená služba násilně a bez legálního důvodu odebírá na základě nijak nepotvrzených podezření děti z rodin (zejména přistěhovalců) a disponuje s nimi coby se zbožím v rozbujelém pěstounském bysnysu.

Pochod z Hradčanského náměstí a demonstrace před norským velvyslanectvím především upozornil na to, že jsou takto v Norsku zadržováni i Češi, dva synové paní Evy Michalákové, kteří byly službou Barnevern odebráni již před čtyřmi lety, a že česká vláda, která má ve své kompetenci ochranu práv svých občanů, by měla konečně přestat s norskými úřady kolaborovat a začít dělat svoji práci. Kromě toho účastníci demonstrace vyjádřili nesouhlas s jakýmikoliv pokusy zavádět norský systém v českém prostředí, navzdory osobám jako je ombudsmanka Šabatová nebo ministr proti lidským právům Dienstbier, kteří dlouhodobě připravují pro přijetí norské praxe legislativní rámec.

Kromě této čistě politické a v neposlední řadě tragické osobní roviny lze vpravdě zločinnou činnost sociální služby Barnevern vidět i v širší, abstraktnější souvislosti. Na první pohled se snad zdá, že svévole úředníků Barnevernu má původ v dobrém úmyslu, ve snaze pomáhat zneužívaným a týraným dětem, a že jen souhrou nepříznivých okolností systém zmutoval v neporazitelného molocha stojícího nad zákonem. Každá politika, jakákoliv činnost státu, však stojí na určitých myšlenkových základech. Nejhlubší filozofické a etické premisy převládající ve společnosti, ať si je většina lidí uvědomuje nebo ne, má své nevyhnutelné důsledky pro praktickou politiku státu. A ačkoliv se nám zdá praxe Barnevernu nelidská a šílená, myšlenkové předpoklady, na nichž tato norská instituce stojí, jsou v zásadě vlastní i české společnosti.

Je to víra v nadřazenost státu nad jednotlivcem, jeho zásadní svrchovanost nad jakýmkoliv soukromým zájmem, přáním či preferencí. Barnevern je pouze principiálním vyvozením tohoto předpokladu. Jakýkoliv zdánlivě dobrý úmysl, který snad mohl stát na začátku fungování Barnevernu, byl ve skutečnosti vyjádřením nadřazenosti státu nad jednotlivcem, nikoliv bohulibou ochranou týraných dětí pro jejich dobro, protože kolektivismus a etatismus, jenž je norské (a nejen norské) společnosti vlastní, vidí osobní dobro jako něco podřadného a nepodstatného. Vůle státu, vyjádření moci - to je v takovém prostředí primární motiv jednání státního aparátu. Osobní dobro jednotlivce, je-li vůbec nějaké, je pouze vedlejším produktem.