Poprvé po několika stovkách let mohli Češi bojovat sami za sebe, za své vlastní cíle, třebaže pod vlajkou jiné země, jako jedna složka v rámci velké ofenzívy ruské armády, která měla zvrátit situaci na východní frontě. Ačkoliv celkový výsledek ofenzívy nebyl takový, jaký ruské velení plánovalo, hlavně kvůli morálnímu rozkladu ruských jednotek, pro věc české samostatnosti byla bitva u Zborova klíčová. Kdyby nebylo statečného příkladu našich předků u Zborova, podpora pro uznání nároků Čechů a Slováků na svobodný a samostatný stát by se hledala mnohem obtížněji, a nedocházelo by k tak rychlému vytváření dalších československých jednotek jak na východní, tak i na západní frontě.

Kromě politických představitelů jako byl Masaryk, Štefánik či Beneš, jimž vítězství u Zborova umožnilo postavit se do čela snah o založení samostatného československého státu, pak tažení československých legií poskytlo nově vzniklému státu pozitivní národní legendu, nezpochybnitelný symbol samostatnosti a vůle hájit ji i nadále se zbraní v ruce, a v neposlední řadě i desítky osobností politického i vojenského života, které bylo lze právem nazývat elitou národa.

Příklad československých legií byl pak bohužel pošlapán německou okupací a posléze i čtyřicetiletou komunistickou totalitou. Oba nelidské, extrémně kolektivistické režimy, které se na našem území během padesáti let vystřídaly, však nedokázaly památku na československé legie zcela vymýtit. Je dodnes živá, třebaže se zdá za tu stovku let být poněkud vybledlá. Je samozřejmá - stejně jako jsme si zvykli vidět naši suverenitu jako samozřejmost.

Jestliže něco pokládáme za samozřejmost, tím spíše o to můžeme přijít. Naši suverenitu dnes opět ztrácíme, ve prospěch budování evropského superimpéria. Odkaz Zborova tak nabývá na důležitosti, protože kontext, v němž se vytvářela pozitivní národní myšlenka, která vyvrcholila bojem československých legií, se svým způsobem opět pomalu vrací. Zatím však myšlenka samostatného národního státu zoufale prohrává svůj boj s eurofederalismem a se snahou rozdělit Evropu na nic neříkající a historický význam postrádající regiony - jimž lze snadno vládnout z jediného centra. Snadno a bez odmlouvání většina z nás naslouchá falešným hlasům, které nám výbojný evropský superstát představují jako prostředí, v němž se suverenita vzájemně sdílí a tímto sdílením posiluje.