Zaorálek (ČSSD): V Sýrii je konflikt, ve kterém se válčí v zastoupení, nazývá se to proxy válka

Děkuji. Já bych chtěl poděkovat Sněmovně, že schválila zařazení toho bodu a já věřím, že to bude k užitku, když se tady povede tato debata. A děkuji za uvedení panu ministru Stropnickému. A řekl bych k té debatě několik poznámek úvodem. Rád bych reagoval třeba na to, co tady zaznělo z úst pana poslance Benešíka, pana předsedy Benešíka, který řekl: Proč se tím zabýváme až nyní? To jsme si nevšimli toho, že ta válka už trvá několik let? Já bych chtěl říci, že existuje docela silný důvod, proč se zabývat tímto problémem. A není to tak, že bychom mohli říci, že se tam pět let vraždí a nemá cenu se o tom bavit. Ale chci vám říci, nejde jenom o těch půl milionu mrtvých. Jde o to, že v Sýrii jsme svědky něčeho, co se nabývá proxy válka, tzn. konflikt, ve kterém se válčí v zastoupení, to je něco podobného, co se dělo na území tohoto státu někdy v 17. století, když tady byla třicetiletá válka a na našem území se utkávaly různé armády. A díky tomu v tehdejších územích tehdejšího státu našeho zůstala po této válce jenom třetina obyvatel. Tak si představte zhruba ty události třicetileté války a jejich dopad na tehdejší obyvatelstvo našeho území, a něco podobného se děje v Sýrii. Protože v tom konfliktu nedochází k tomu, co se běžně při válkách děje. Totiž, v normálních válkách se vyčerpají lidé, vyčerpají se zdroje a na tu všeobecnou únavu ta válka taky občas skončí. Jenomže to se nestane, když stejně jako tehdy v té třicetileté válce do toho území jsou dodávány odjinud nové a nové nejenom zbraně, nové a nové nejenom munice, ale dokonce i lidé. Dokonce se tam sjíždějí bojovníci, kteří na území toho státu vlastně pokračují daleko déle než by udrželo to obyvatelstvo té vlastní země, to už by dávno bylo vyřízeno. Jenomže protože je tam všechno dodáváno téměř nekonečně, tak se tam dá válčit potom desetiletí. V tom je ta tragédie toho konfliktu. Že chudáci Syřané.

Pro mě byl pěkný zážitek - nebo pěkný - hrozný zážitek s jedním malým syrským chlapcem, mladým, který mi řekl: "Mně už je úplně jedno, kdo ty bomby shazuje! Mně je to úplně ukradené, kdo to je. Prostě je to příšerné a nedá se v tom žít!" A ti, kteří tam jsou účastni, to přece všichni víte, to je Írán, to je samozřejmě Rusko, to je Turecko, 2 000 vojáků Spojených států amerických, prostě všichni tito tam jsou a vlastně vedou tento proxy konflikt, konflikt v zastoupení, který nejenom, že je strašně devastační pro tu Sýrii samotnou, proto říkám: chudáci Syřané! Ale který je především také, přátelé strašně nebezpečný. Protože nebezpečí toho proxy konfliktu je v tom, že se tam vlastně na tom území střetávají možnosti. A že se dokonce mohou střetnout fakticky. A v tom je dokonce riziko konfliktu, který může ještě přerůst! A v tom se nás to zatraceně týká.

A zrovna v té situaci, která vznikla před několika dny, se to vlastně rýsovalo. Protože všichni si vzpomenete, že když americký prezident Donald Trump varoval Rusy a řekl to svoje: Get ready, Russia! - Chystejte se, Rusové, posílám vám tam pěkné nové chytré zbraně, rakety! - tak na to Rusové odpověděli: No, jenom je pošlete, my vám je sestřelíme. A vzápětí také napadneme ta místa, odkud ty rakety byly vyslány. A když tohle řeknu, tak si uvědomujete to obrovské riziko té situace. Protože v té chvíli by se dostali do konfliktu Rusové s Američany. A to je přece to, co si pamatujeme ze 20. století. Bylo to obrovským rizikem konfliktů, které najednou vzniknou z jedné příčiny na jiném území, ale které pak přerostou v konflikt obrovského rozsahu.

Takže odpovídám ještě jednou panu kolegovi Benešíkovi. Proč bychom se tím měli zabývat? Protože tady kdekdo cítí i v této zemi, že nebezpečnost toho, co se tam děje, je obrovská. A že nikdo neví, kdy může dojít k té miskalkulaci, k tomu špatnému odhadu. A k reakci, která může najednou vést k něčemu, co si ani neumíme představit.

A všimněte si, jak je ta situace kuriózní, když nakonec se tedy spustí tomahawky a my všichni taky stejně tušíme, že zároveň s tím se druhá strana informuje a není pochyb o tom, vzhledem k tomu, že tam nejsou vlastně v této konkrétní akci žádné ztráty na životech, není pochyb o tom, že došlo k tomu, že se dopředu informovali všichni, aby to bylo vyklizeno. A nevíme, jestli lidé, ale dokonce možná i ten materiál, který se týká těch chemických zbraní, ten byl možná také vyklizen, takže ty škody jsou potom minimální. A my jsme tady udělali jeden velký ohňostroj, jednu velkou divadelní akci a já se ptám, jaký je její užitek, když jak jsem už dneska řekl, v Damašku se radují na ulicích, že to prošlo tak hladce. A zřejmě pokračujeme, jako by se nic nestalo.

Tak jaký je efekt této akce? Co jsme opravdu dokázali? No především jsme nedokázali změnit zásadní situaci, že nemáme strategii a nemáme představu o tom, co si koncepčně s tímto regionem počít. A že tam naše role vlastně neustále klesá. A to bez ohledu na to, že čas od času vystřelíme několik desítek tomahawků a pokoušíme se opatrně zasáhnout nějaké cíle, abychom nenarazili na někoho, kdo by na to mohl reagovat příliš divoce.

Tohle je zvláštní divadlo, které se děje před očima a lidé si dneska čtou sítě, takže se samozřejmě ke všemu dostanou, pochopí to. No a pak se ptají: Co to má za smysl? Dneska se každý dostane k informacím, ve kterých zjistí, že americký prezident před měsícem řekl, že co se týče Sýrie, tak boj s Islámským státem tam končí a my ze Sýrie odcházíme. Jeho tehdejší ministr zahraničí Rex Tillerson sice vydal jiné prohlášení, ten řekl, že v Sýrii je třeba zůstat a že je třeba, a jmenoval těch pět cílů, kterých je tam třeba dosáhnout. Jenomže tento ministr zahraničí byl vzápětí odvolán. Což pan Bašár Asad zřejmě viděl. Takže viděl, jak dopadl ten, který řekl, že se v Sýrii zůstane. To znamená, chápete, takže to, co se dneska děje v Sýrii, podle mě odpovídá tomu, co si současný režim představuje, že je pravděpodobná reakce Západu. My tedy budeme možná chvilku žít v domnění, že jsme předvedli tvrdě, že ještě máme nějaké slovo, ale v reálu se situace v Sýrii nemění. A nemění se ani pro ty lidi, kteří tam žijí. A náš vliv je tam prostě minimální.

A proto si myslím, že je třeba mluvit, tak jako jsme nedostatečně mluvili o tom, když se šlo do Afghánistánu, když se šlo do Iráku, kde jsme šli do akcí, které stály spousty peněz a ze kterých nebyl žádný efekt, tak si myslím, že je třeba i v této Sněmovně mluvit, pokud existují pochyby, protože to je třeba, tlumočit pochyby, které mají lidé. A pokud se vláda k tomu vyjadřuje, to by měla být schopna i tyto pochyby vzít v úvahu a nějakým způsobem na ně reagovat. A myslím si, že by to pak měla na příslušných místech i činit Česká republika.

Já jsem si dobře vědom toho, co tady také zaznělo, myslím z úst pana poslance Kalouska. Že jsme součástí určité architektury, určitých institucí, které nám dneska garantují bezpečnost i prosperitu. To mi je naprosto jasné. Ale podle mě to není důvod, že bychom v těch institucích neměli zvedat svůj hlas a neptat se na otázky, které jsou prostě nasnadě a které se kladou i v ostatních parlamentech členských států Evropské unie anebo Aliance. A tohle je debata, kterou potřebujeme. A čím, podle mě, kusejší a stručnější a někdy dokonce i se nepotkávající, jsou stanoviska reprezentantů této vlády, tím víc já cítím povinnost, abychom o tom někde otevřeně mluvili. Abychom dali najevo, že se tím zabýváme a že se snažíme, aby Česká republika v tom poctivě splnila ten úkol, který má. A mluvit o obavách, mluvit o pochybách, mluvit o tom, v čem jsou dneska rizika, to si myslím, že je legitimní.

Já se prostě obávám, že ta věta, kterou jsem už tady dneska řekl, že současná politika Spojených států je bez konzistence, bez koherence vůči Sýrii, že to vypadá, že žádnou strategii od ní ani v dohledné době nemůžeme čekat, je prostě pravda. A pokud se na něčem takovém podílíme, tak minimálně je třeba o tom mluvit na všech těch grémiích, do kterých se dostaneme jako členové aliance, jako členové Evropské unie. Tohle je naše role. Jinak se prostě můžeme divit, kam se prostě za nějakou dobu dostaneme. Dneska si nevíme rady s celou řadou konfliktů, do kterých jsme se v minulosti dostali, protože se ukázalo, že jsme neměli jasno, kam jdeme, jako jsme neměli jasno, kam jdeme v Afghánistánu, jako se ukázalo, že není jasno, kam se jde v Iráku, jako se ukázalo, že nebylo jasno, kam se jde v Libyi, tak prostě děláme další nálety tomahavky a děláme to v prostoru, ve kterém také není jasné, kam vlastně kráčíme. Opakuji, rok od roku uděláme pěkný ohňostroj, ale není jasné, k čemu to vlastně bylo dobré. Takže myslím si, že na to není ani peněz, ani kapacity, ani lidí, abychom se v zahraniční politice ve věcech, které se týkají naší bezpečnosti, které mohou být velice rizikové, abychom dělali věci slepě a abychom tyhle otázky nekladli. Proto jsem chtěl, aby se tato debata otevřela a doufám, že bude mít smysl. (Potlesk z levé strany sálu.)