Po přečtení nadpisu a úvodu se určitě ptáte sami sebe, zda jsem se nezbláznil. Ne, nezbláznil. Jen jsem si řekl, že pokud lidé věří různým nesmyslům a fake news, lehce uvěří i tomuto nesmyslu, který jim podle výsledku českých voleb asi smysl dává. Prostě to, co je zakázané, přece neexistuje. Nebo je to jinak? Nedávno jsem jel na kontrolní misi s Global fund do Maroka zkontrolovat projekty týkající se boje s HIV, AIDS a tuberkulózou. Nešlo o žádnou zdvořilostní návštěvu. Auta nás ihned zavezla do centra prevence pohlavních chorob v Marrákeší, kde jsme měli možnost setkat se s lidmi, kteří bojují proti šíření viru HIV v Maroku.

Maročané hovoří o problémech otevřeně

První, co nás udivilo, byla otevřenost. Přednáška o práci místních odborníků byla v místnosti, kde u stěny byly plné krabice kondomů. Po úvodních slovech se nám řada z pracovníků svěřila, že jsou homosexuálové nebo lesby. Další pracovnice z organizace se přiznaly k tomu, že pracovaly jako prostitutky a nakazily se virem HIV při nechráněném styku. Všichni jednoduše mluvili víc než otevřeně. Věděli totiž, že nemají co ztratit.

Pod dojmem našeho diplomatického briefingu o tom, jaké jsou zákony v Maroku, jsem se naivně zeptal: „Ale prostituce a homosexualita jsou přeci ve všech muslimských zemích zakázány...“ Všichni se jen smáli nahlas. Přímé odpovědi ani nebylo potřeba. Byla by ve smyslu, že zakázané ovoce chutná nejlépe. A myslet si, že když něco zakážeme, tak to přestane existovat, je opravdu úplný nesmysl.

Počet mužů, kteří měli někdy homosexuální styk, odhadují až na 8 - 10 procent. Řada mužů má totiž paralelní vztahy. Vedle toho, že žijí v „oficiální“ rodině, mají ještě partnera nebo partnerku. U žen je to prý trochu jiné, v posledních letech se ale řada žen za to, že jsou lesby, už nestydí. Jen to nedávají nikde otevřeně najevo. V zemi, kde dokázali postavit největší mešitu na africkém kontinentu, to pro mě bylo překvapení. Ale na druhou stranu je třeba se ptát, proč vlastně?

Taktéž je to i s prostitucí nebo zákazem sexuálního styku před svatbou, za který hrozí Maročanům a Maročankám až trest odnětí svobody. Nelze jej ale aplikovat, protože by ve vězení skončila většina mladých lidí. A proto se i marocké neziskové organizace snaží ve společnosti působit především preventivně. Řada témat se tak pomalu začala otevírat také v médiích. Zákaz nezákaz, ten fenomén tu prostě je a Maroko před ním nezavírá oči.