Nebojím se Vás, jako jsem se nebál před dvaceti pěti lety. Pozval jsem na Albertov ty, kdo tady byli před dvaceti pěti lety, v době, kdy odvaha nebyla levná. V době, kdy každý, kdo se účastnil podobné demonstrace, riskoval vězení, riskoval vyhazov ze školy, riskoval ztrátu zaměstnání. V té době bylo aktem odvahy přijít nejenom na Vyšehrad, ale přijít na Národní třídu a nechat se zmlátit.

Nevím, kdo z Vás na Národní třídě byl. Já ano. A je zbabělost od těch, kdo tam nebyli, aby teď přišli a házeli vajíčka nebo jiné předměty.

Když jsme šli z Albertova na Vyšehrad, tak jsme ještě šli na povolenou demonstraci, která nebyla zakázána tehdejším režimem. Ti z Vás, kdo šli na Národní třídu, už věděli, že jdou na zakázanou demonstraci a měli odvahu. Část z nich nás opustila. Na Národní třídě nás zůstalo všeho všudy dva tisíce lidí. Dva tisíce lidí, kteří byli uzavřeni v kordonu státní bezpečnosti. A já bych rád s úctou vzpomenul na každého, kdo tam tehdy byl. Věřím, že ti, kdo zde pokřikují, tam byli také a že prokázali odvahu v době, kdy odvaha nebyla levná.