Vážený pane předsedo Senátu, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, dovolte mi, abych vám řekl, proč jsem změnil své původní rozhodnutí a proč vám opět navrhuji jako kandidáta do Ústavního soudu Jana Sváčka. Pokusím se mluvit bez jakýchkoliv emocí, protože emoce jsou špatný rádce a budu uvádět pouze a jedině suchá fakta. Fakt č. 1. Jan Sváček byl mezi první čtveřicí kandidátů na ústavní soudce, které mi navrhl tehdejší i dnešní předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský.
Pan předseda Štěch mě seznámil se závažnými námitkami, nebo, chcete-li to nazvat jinak, tedy podezřeními, které se pana Sváčka týkaly, a které vedly k tomu, že v minulém hlasování minulého Senátu, pokud mě paměť neklame, dostal pan Sváček 38 hlasů proti 36, takže asi o tři hlasy nebyl zvolen. Považoval jsem tato podezření za závažná, a proto jsem pana Sváčka z první čtveřice navrhovaných kandidátů vyřadil. A protože prezident má určité informační kompetence, zadal jsem šetření, jejichž tématem bylo pověření, zda tato podezření jsou nebo nejsou pravdivá. Protože toto šetření trvalo déle než dva měsíce, vyřadil jsem pana doktora Sváčka z návrhu další čtveřice kandidátů, které jsem vám nedávno předložil. A teprve nyní – no, nyní – před několika málo týdny jsem dostal výsledky tohoto šetření. Mohu vám sdělit, že všechna obvinění, která byla vznesena k panu doktoru Sváčkovi, se ukázala být jako nepravdivá, česky řečeno, jako pomluvy. Já se tomu příliš nedivím, protože každý z nás, všichni, jak tady sedíme, jsme se občas stali předmětem pomluv a předmětem závisti. Je-li nějaké podezření závažné, je třeba ho důkladně prověřit. Ale pokud se ukáže, že bylo nepravdivé, je třeba odsoudit ty, kteří, ať už ze závisti nebo z jakýchkoli jiných důvodů toto podezření, či spíše pomluvy, šetřili.
Dovolte mi, abych konstatoval, že při konzultaci o kandidatuře Jana Sváčka jsem se mimo jiné obrátil na Soudcovskou unii, protože poté, co jsem potřeboval doplnit Ústavní soud tak, abych předešel kolapsu, jsem ho – s vaším souhlasem – naplnil především akademiky, ale podle mého názoru Ústavní soud potřebuje alespoň jednoho praktického manažera.
Mohu vám sdělit, a nechal jsem to ověřit ještě včera u předsedy Soudcovské unie, že Soudcovská unie plně podporuje kandidaturu Jana Sváčka. A myslím, že všichni uznáme, že je to reprezentativní profesionální organizace, která má vysokou odbornou autoritu. A v případě, kdy by se Jan Sváček dopustil jakéhokoli pochybení, ať už na osobní nebo profesní rovině, byli by to především oni, kdo by o tom věděli.
Konzultoval jsem dále tuto otázku s nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem, který je členem mého poradního sboru, a ten označil veškerá obvinění vůči panu Sváčkovi za pomluvy a doporučil jeho kandidaturu. Pavel Rychetský mně sdělil, a to je pro mě rovněž argument, že Jan Sváček během svého působení v čele Městského soudu v Praze snížil počet nevyřízených případů o 50 %. Tolik fakta, argumenty, nikoli pomluvy a hysterické výkřiky.
Necítím se povolán k tomu, abych zde, byť jsem dostal podrobnou zprávu o vyšetření šetření, o němž jsem se zmínil, zde rozebíral jeden bod po druhém a unavoval vás proto dlouhým projevem. Dovolte mi proto, abych se soustředil alespoň na jeden bod, který se mě osobně dotýká.
Jan Sváček byl mj. obviněn z toho, a to bylo veřejně publikováno, že je členem Lions Clubu a že se stýká s Jaroslavem Bartákem. Chtěl bych upozornit, že se jedná o shodu jmen. Tedy nejde o bývalého ministra obrany, ale o organizačního tajemníka Lions Clubu. Protože informací není nikdy dost, dovolte mi, abych vám sdělil, že Lions Club je organizace založená ve Spojených státech na podporu dětí, které jsou buď slepé, nebo trpí závažnými vadami zraku. Po listopadu 1989 vznikly pobočky této organizace i v tehdejším Československu. Jejím prvním předsedou byl armádní generál Pelzl, pokud si vzpomínáte, vedoucí vojenské Kanceláře prezidenta Václava Havla. A již zmíněný Jaroslav Barták byl organizačním tajemníkem, který byl velice schopný organizační tajemník, protože se snažil být objektivní.
To, že znásilnil, a já tomu rozsudku věřím, 14 sekretářek, naprosto nesouviselo s činností Lions Clubu. A jenom pubertální adolescent si může myslet, že je tím doktor Sváček diskvalifikován. Pro vaši informaci, Lions Clubem prošly stovky zajímavých lidí. Já sám jsem tam chodil tak dvakrát až třikrát ročně. A byli tam ministři, bankéři, podnikatelé, velvyslanci, poslanci, senátoři a tak dál, atd. Téměř by se chtělo říci, s jízlivostí mně vlastní, že tuto pomluvu rozšířil někdo, kdo do Lions Clubu buď nebyl pozván, nebo mu bylo odmítnuto členství. Ale protože, jak dobře víte, jízlivost mi naprosto není vlastní, nebudu toto téma dále rozvíjet.
Jen závěrečnou poznámku na toto téma. Poslední člen, kterého jsme přijímali do Lions Clubu, byl 14 dní před svojí smrtí bývalý ministr financí Eduard Janota. Vzpomínám si proto, že jsem tehdy při příležitosti jeho přijetí pronášel laudatio na jeho počest. No a podobně bych mohl vyvracet další a další námitky, ale jak už jsem řekl, nehodlám vás příliš dlouho zdržovat. Je mi trochu líto, že jsem představitele Soudcovské unie nezahrnul do spektra svých poradců při výběru kandidátů na ústavní soudce, ale každá chyba, s výjimkou smrti, se dá napravit. Po posledním rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci tří poslanců všichni víte, o kom mluvím, jsem ztratil důvěru v tuto instituci i v její představitele a rozhodl jsem se nahradit její doporučení ve svém poradenském sboru právě doporučením Soudcovské unie, které jsem vám před chvílí citoval. A znovu opakuji, všichni z nás, jak tady sedíme, samozřejmě včetně mě, neznají o doktoru Sváčkovi tolik, co představitelé této reprezentativní organizace.
Nu a závěrem mně dovolte jednu smutnou poznámku.
Jeden neinformovaný komentátor – ono, upřímně řečeno, slovo neinformovaný komentátor je pleonasmus, protože každý komentátor je neinformovaný – tedy jeden neinformovaný komentátor v jistém deníku napsal: "Schválí-li Senát doktora Sváčka, navrhne vám prezident Zdeňka Koudelku." Chci vám říci, a proto je to pro mě smutné, jeden fakt. Totéž šetření, které jsem si vyžádal, abych vám mohl s čistým svědomím předložit kandidaturu doktora Sváčka, jsem si vyžádal i u Zdeňka Koudelky. Doktora Sváčka prakticky neznám. Za posledních 15 let jsme se při nějakých společenských příležitostech viděli dvakrát, maximálně třikrát. Zdeněk Koudelka je můj osobní přítel. Dlouholetý osobní přítel. Vážím si ho jako člověka, mám ho rád a obdivuji jeho odborné schopnosti. Ale zmíněné šetření ukázalo, že se bohužel – a říkám to s lítostí – měrou nikoli zanedbatelnou podílel na lednové amnestii prezidenta republiky. A jak dobře víte, jsem zásadní odpůrce této amnestie a nechal jsem propustit z Kanceláře prezidenta republiky všechny, kdo se na ní podíleli. A nevidím důvod, abych obdobně nepostupoval i vůči svým nikoli bývalým, ale současným přátelům. Já ho stále pokládám za svého současného přítele.
Ale jak říkal Sokrates, Platon je můj přítel, ale pravda je přítel větší. Takže chci ujistit paní senátorky a pány senátory, že vám zcela určitě z důvodů výše uvedených s lítostí, ale s hlubokým přesvědčením, kandidaturu Zdeňka Koudelky nenavrhnu.
A snad poslední, co bych chtěl na závěr svého vystoupení říci, je, že v naší společnosti, a samozřejmě ne jenom v naší, je každý člověk, který vynikne v nějaké profesi, obklopen narůstající vlnou závisti a k ní se vážící vlnou pomluv. A tato vlna pomluv je často generována právě těmi, kdo nebyli úspěšní a kdo si takto kompenzují svůj komplex méněcennosti. Dovolte mi proto, abych nám všem popřál, abychom při našem hodnocení vycházeli z fakt, nikoli z emocí, nikoli ze závisti a nikoli z pomluv. Děkuji vám za vaši pozornost. (Potlesk.)
Psali jsme:
autor: senat.cz
