Nedostatek žen ve vedení velkých firem je smysluplně řešitelný jedině tím, že ženy samy budou o tyto posty stát a budou se o ně aktivně ucházet. V takovém případě nepotřebují berličku v podobě kvóty nebo pravidla, že při rovnosti předpokladů se dá přednost ženě. Úplná rovnost předpokladů není nikdy, tak jako nejsou stejní žádní dva lidé na této planetě. Ale i kdyby se takoví náhodou našli a shodou okolností se sešli u jednoho výběrového řízení, bylo by férovější, kdyby mezi nimi rozhodl los a ne pohlaví.

Na kvóty pro ženy, které si proklestily cestu Evropským parlamentem a v cestě už jim stojí jen členské státy EU, se hodí pořekadlo o cestě do pekel dlážděné dobrými úmysly. Oním dobrým úmyslem je v tomto případě zvýšení podílu žen ve vedení velkých firem, neboť z dostupných poznatků vyplývá, že firmy s vyšším podílem žen ve vedení jsou lépe řízeny a vykazují lepší výsledky. S nadsázkou řečeno, kdyby místo Lehman Brothers byly Lehman Sisters, možná by to se světovou finanční krizí bylo trochu jinak. Jenže jak toho dosáhnout, aby žen, které obecně jistě nejsou méně schopné než muži, ve vedení firem přibylo? A tady se dostáváme k tomu peklu. Plošná regulace v duchu pozitivní diskriminace ignorující sociokulturní rozdíly mezi jednotlivými zeměmi EU se možná jeví jako snadná cesta, ale o to je zhoubnější.

V situaci, kdy na celém území EU platí přísná antidiskriminační legislativa vztahující se mimo jiné i na diskriminaci na základě pohlaví, mohou být kvóty na ženy těžko chápány jinak než jako neoprávněné a nezasloužené privilegium a zvláštní druh protekce, navíc diktované z Bruselu. Pomineme-li fakt, že vnucování takových berliček je urážlivé vůči ženám, které se do vedení firem dostaly vlastním přičiněním a prosadily se v poctivé soutěži, obrátí se kvóty nakonec proti ženám jako takovým. Povedou totiž k vytvoření atmosféry ve společnosti, že každá žena ve vedoucí pozici za to vděčí kvótě. Pro ženy bude takováto atmosféra ponižující a to naprosto zbytečně, protože kromě genderové lobby a hrstky plánovačů po kvótách nikdo nebaží. V této souvislosti je výmluvné, že mnoho úspěšných žen na různých pozicích se za plošné zvýhodňování svého pohlaví přímo stydí. To však architekty kvót netrápí a prosazující je hlava nehlava jako ideologický koncept, a to nejenom bez ohledu na názor těch, kterým mají údajně pomoci, ale i bez ohledu na zdravý rozum.