Je to totiž proti všemu včetně zdravého rozumu, zákon, který nemusí vždy být s rozumem v souladu, tentokrát nevyjímaje. Názor, že zákon o církevních restitucích je vším, jen ne nápravou křivd, sdílí většina národa. Vyčítá mu mnohé – od nerovnosti vůči ostatním obyčejným restituentům, přes nekvalitu zákona spočívající v nejistotě, který majetek má být vlastně vydáván a proč, až po pobouření, že se církvi vydává v podstatě to, o co kdysi dávno v historii odřela poddané. Vzpomíná se mistr Jan Hus, ale abychom nemuseli chodit až tak daleko, i současný papež František, kterého po mnoha dlouhých letech uznává celá zeměkoule jako člověka ctícího původní náboženské hodnoty. Včetně skromnosti a požadavku chudoby církve.

Jak je zkrátka možné, že církevní restituce v českém podání jsou vnímány jako neskutečná nespravedlnost, výsledek politických lobby a mamonářství těch, kteří by měli hlásat jiné hodnoty? Protože víra v Boha některých zákonodárců byla povýšena na zákon, aniž má reálné opodstatnění, a aniž byla, když už musela být, dobře zpracována. Ostatně je-li spoluautorem zákona Marek Benda, nikdy nepracující politik, jež se vyskytl v poslaneckých lavicích přímo ze školních lavic, čemu se divíme.

Dnes však zůstali stát zděšeni i sami autoři zákona. Církve chtějí i některý majetek obcí a měst. Tak jsme to tedy v tom zákoně nemysleli, říká ještě více rozcuchaný a vyjevený Marek Benda. Oni vůbec asi při psaní tohoto zákona moc nemysleli, to jen svou víru v Boha povýšili na zákon, kterým jsme na rozdíl od víry vázáni všichni, a všichni taky budeme církvím platit.