Která hlava státu nejvíce poškodila naši zemi?Anketa
Jak se díváte na to, že ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier navrhuje pozitivní diskriminaci pro Romy či kvóty pro ženy na kandidátkách?
Já jsem přesvědčen, že pan ministr Dienstbier nesprávně odhadl potřeby občanů České republiky. Pokud jde o pozitivní diskriminaci, tak tady je přece mnohem důležitější, aby se všem měřilo stejným metrem. To znamená bez rozdílu sociálního postavení, bez rozdílu barvy pleti, bez rozdílu národnosti tak, aby každý měl svá práva a povinnosti a aby je plnil. V tomto ohledu se stát nemůže chovat k někomu tak a k druhému onak. To, že jednotlivé systémy nejsou schopny zapojit větší množství například romského obyvatelstva do bezpečnostních složek, do vzdělávacích procesů, do toho, aby tam byli učitelé, aby v sociálním systému byli terénní pracovníci, je věcí státního aparátu. O to se musí organizačními opatřeními starat vedoucí ústředních orgánů státní správy. Tady žádný zákon o pozitivní diskriminaci nepomůže, je nesmyslný a poškodí českou společnost!
A kvóty pro ženy na kandidátkách?
To přece nejde nařídit! My máme v našem poslaneckém klubu nejvyšší počet žen ze všech politických stran. Na kandidátkách máme také největší počet žen a nemáme na to žádné nařízení. Máme jenom doporučení, aby se takové ženy vyhledávaly a dávala se jim šance. Když to nařídím, tak schopného muže vyřadíme ženou, kterou tam dáme z povinnosti? Jak ona se bude cítit? Nebo schopnou ženu vyřadíme mužem, který nebude ani v tom oboru dostatečně vzdělán? Když obsazuji stínovou vládu KSČM, tak nerozlišuji, jestli nominuji muže, nebo ženu do té funkce stínového ministra, ale dbám na to, aby ten člověk byl s konkrétním tématem a oborem sžitý, byl v něm dobře vzdělán, věnoval se mu a mluvil k tomuto tématu za naši stranu.
Kateřina Konečná byla poslankyní a nyní se stala europoslankyní, ale stále zůstává stínovou ministryní životního prostředí. Nyní je v příslušném výboru v Evropském parlamentu. Jestliže Pavel Hojda je stínovým ministrem průmyslu a obchodu a mluvčím pro dopravu, tak i jako neposlanec je stínovým ministrem, protože sleduje dění v tom rezortu a je schopen na události reagovat a formulovat stanoviska. Stejně tak Miroslav Opálka nebo Soňa Marková. Takže nařizované kvóty považuji za věc, která poškodí naši společnost a poškodí výběr těch nejlepších, ať už mužů, či žen, do těch jednotlivých funkcí. Já bych nic nenařizoval. Ano, doporučit můžeme, aby stranické orgány měly vodítko. Když to nařídíme zákonem, tak nepřijmou ani ty orgány strany, které mají provést primární volbu a v tajných volbách zvolit konkrétní kandidátku.
Psali jsme:
Který politik se nejvíc zasloužil o dobré věci v České republice?Anketa
Uvnitř KSČM proběhla jistá polemika mezi Jiřím Dolejšem a Miloslavem Ransdorfem o multikulturalismu. Europoslanec Ransdorf v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz upozorňoval, že multikulturalismus způsobuje, že společnost je fragmentovaná na různé etnické či náboženské skupiny, které spolu nekomunikují, a to nahrává vládnoucím vrstvám na Západě. Ransdorf říká, že politika multikulturalismu je přežitek a je třeba trvat na nějakých hodnotách, které západní společnost má, aby ve společnosti nevznikalo napětí a konflikty. S tím souvisí i otázka, zda nezdařená politika multikulturalismu nepřispěla k tomu, že ve Francii zvítězila v eurovolbách Národní fronta, kterou často volili i levicoví voliči, kteří se cítí být ohroženi imigrací. Podobně i pravicový UKIP v Británii volí dělníci, kteří se cítí být ohroženi ve svých čtvrtích...
Cítí se i ohroženi ohledně svých pracovních míst. Tato debata je debatou 21. století. Univerzální pojetí lidských práv ve světě neexistuje. Svět se vyvíjel různě. Nemůžete srovnávat šest tisíc let dlouhý vývoj Číny s třistaletým vývojem Spojených států amerických. V Americe mimochodem původní indiánská kultura a populace byla vybita a vystřílena. Nelze ho srovnávat ani s Evropou, kde se dva tisíce let vyvíjí nějaký hodnotový systém, ani se systémem, který prochází cyklickými změnami, jako je tomu například v Africe. Čili ty univerzální hodnoty zatím neplatí, ač platí mezinárodní pakt o občanských a politických právech. K udržování hodnot je potřeba přispět právě tím, že jednotlivé kultury k sobě přibližuji a mám pro ně pochopení. To znamená, že jsem schopen respektovat druhou kulturu a nevnucuju jí svůj způsob života. Nelze vnutit asijským národům americký způsob života, stejně jako nejde vnutit africkým národům evropský způsob života. Ty způsoby života jsou a ještě dlouhou dobu budou odlišné.
Na druhou stranu je potřeba si ty své vlastní hodnoty chránit, rozvíjet je a ukazovat jejich výhodu oproti hodnotám těch ostatních světových kultur. Konfrontace těch kultur bude v příštím období mnohem častější vzhledem k tomu, kolik je na světě obyvatel a vzhledem k tomu, že se lidé z těchto kultur potkávají mnohem častěji než dříve, kdy nebylo takové komunikační a dopravní spojení. Momentálně ten střet kultur tady existuje a žádná z těch kultur nenabízí tu šanci soužití, naopak ty kultury nabízí spíše konfrontaci, a to vidíme jak ze strany Spojených států, tak ze strany islámu, tak ze strany Evropy a asijských zemí. Já jsem přesvědčen – myslím si, že pro to je mnoho důvodů – že v lidském vývoji, a já jsem dialektický materialista, jsme v etapě, kdy potřebujeme konkrétní postup respektu k jiné kulturní identitě. Neznamená to tedy, že máme druhého předělávat. Faktem ale je, že když přijdu do jiného prostředí, že bych měl mít respekt k tomu prostředí, do kterého jsem přišel. Když přijdu do Jihoafrické republiky, budu se muset podřídit jejímu právnímu řádu, stejně jako se občan Egypta bude muset přizpůsobit právními řádu České republiky, když se přistěhuje k nám.
Psali jsme:
Vy jste hovořil o dialektice. Mě k tomu napadla otázka, která souvisí i s výsledkem eurovoleb. Byla tady vize, že bude existovat stále těsnější Unie. Nemůže to ale být, že nějaká teze tady narazí na antitezi a celé se to může ještě hodně velmi proměnit. Vidíme tady protireakci lidí a národů. Nemůže to nakonec být tak, že tu nebude jednotný evropský stát, když vidíme snahy o odtržení Skotů, vidíme tenze v Belgii mezi Vlámy a Valony, v severní Itálii má separatistické tendence Benátsko, ve Španělsku Katalánsko či Baskicko... Tedy, že národní identita se ukazuje jako silná a zda by na to neměla KSČM reagovat, protože komunistické hnutí bylo známo tím, že v historii podporovalo národní emancipaci a národně-osvobozenecký boj. Možná i z hlediska toho, že EU má jisté imperiální tendence pod patronací USA...
To je mnoho otázek dohromady. Pokud chce Evropská unie zachovat sama sebe, tak se musí emancipovat, musí mít vlastní politiku. Nemůže papouškovat politiku Spojených států. Komunistické strany včetně KSČM vyznávají princip práva národů na sebeurčení. Na druhou stranu v tom dialektickém vztahu musí být zakotveno, v jakém subjektu právo na sebeurčení uplatňuji. To znamená, aby národ přežil tak, jak se historicky vytvořil, tak musí mít ekonomické, politické a vojenské základy postaveny tak, aby nebyl ohrožován na své vlastní existenci. Evropská unie postupuje byrokraticky. Demokratický deficit a byrokratismus je největší nebezpečí pro Evropskou unii. Málo využíváme demokratických postupů. Jako příklad uvedu otázku Lisabonské smlouvy.
Ano?
Když vznikl návrh Ústavy pro Evropu a když ten návrh neprošel v referendech ve Francii a Nizozemí, tak pak referenda zrušili! A byrokracie si prosadila to, co je pro bankéře a nadnárodní korporace výhodné, a zapomněla na to, že rozhodla o půl miliardě lidí a že s těmi lidmi je potřeba jednat jako s lidmi, a ne jim něco nařizovat. Ono to jde pomalu. Oni ale demokratický proces nahrazují byrokratickým procesem a dopouští se vážnějších chyb, než se dopouštělo RVHP. A to přitom RVHP bylo mezivládní organizací, zatímco toto je nadnárodní, nadvládní organizace, protože EU může nařizovat jednotlivým národním státům. Ale v Bruselu se chovají hůř než v tom RVHP. V tomto ohledu se Evropská unie může zničit jenom tím, že bude dělat věci, které lidi nevezmou za své. To může vést k tomu rozporu.
Na druhou stranu ale ty procesy nejsou jenom o tom, že akce vyvolá reakci. Z hlediska problémů, které Evropa řeší, není naplněn ani první, natož druhý zákon dialektiky. To znamená ty jednotlivé problémy, potom přerůstání kvantity v kvalitu. Jestliže těch problémů na národní stát je tolik, tak si zřídí nějaký společný orgán, kterým mohla být Rada Evropy, ale my jsme v Evropské unii, a společný orgán může pomáhat řešit nahromaděné problémy. Když se řeší dohromady, tak se mohou vyřešit lépe, než by je řešil národní stát. Čili přerůstání kvantity v kvalitu může nastat. Čili Evropská unie nemá vyčerpané své možnosti, jenom nesmí lidi nutit lidi k věcem, které jim nejsou vlastní. Ty nadnárodní korporace žel nepočítají s lidským faktorem – to je ten moment, kdy by se EU mohla rozpadnout.
Na druhou stranu potřeba společných postupů je tak velká, že to má velký dostředivý efekt. A pak platí třetí zákon dialektiky, že jenom něco z vývoje zůstává. Protože pak dojde k protiakci a Evropa se zbaví toho, co ji obtěžuje a co jí znepříjemňuje život a národní státy zůstanou v nějakém smluvním svazku, který je pro ně výhodný, protože společně se jim řeší snáz problémy, a nerozpadne se to na desítky až stovky malých států, protože těch odstředivých tendencí, které jsme i zmínili, je velmi mnoho. Jestli nám nebude vyhovovat byrokracie, tak bude odvržena. Ale společné postupy a sjednocování práva evropských států přežijí rozpad byrokratických struktur EU, z toho já strach nemám. To je to poslední, co by mi jako dialektikovi vadilo, protože to je očekávaný proces.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
