ParlamentníListy.cz se proto dotázaly nově zvolené senátorky a bývalé ústavní soudkyně Elišky Wagnerové, jak ona vnímá 17. listopad po 23 letech.
Jaký pocit máte z oněch 23 let, které uplynuly od dob sametové revoluce?
Přiznám se, že smíšený. Samozřejmě, že na jedné straně se tu udála spousta pozitivních změn. Na druhé straně ale si člověk samozřejmě uvědomuje, že by ta země mohla být mnohem dál a především jednotliví občané by na tom mohli být mnohem lépe, kdyby ten stát pracoval efektivněji a poctivěji ku prospěchu všech. To je věc, která mě velmi mrzí, navíc v souvislosti s těmi vládními reformami, ale to už bychom opět mlátili tu tisíckrát vymlácenou slámu.
Více rozhovorů ZDE
Vadí mi zkrátka, když jsou lidé nespokojeni. A jakkoli vidím ty pozitivní změny, a neopomíjím skutečnost, že ta svoboda se skutečně rozvinula, to určitě ano, tak ale mnozí lidé reálně té svobody mohou jen těžko užívat. Ať už jde o cestování, studium v zahraničí, nebo i zde, protože to naráží na materiální mantinely. Tady vidím naprosté selhání státu, který by měl účinně zasáhnout proti korupci, proti šedým zónám, aby ty obrovské peníze, které neustále unikají, vrátil zpět, tam kam patří, tedy do rozpočtu. Pak by měl dost peněz, aby nemusel krátit různé dávky, valorizace důchodů, a podobně.
Kdy myslíte, že se to zvrtlo?
Tak to lze těžko definovat přesně. Pravda je, že to začalo hned v devadesátých letech tím, že se tu strašně se vším pospíchalo, s celou tou ekonomickou reformou. To byl ten takzvaný úprk ekonomů před právníky. Tam někde to začalo, tam to má svůj původ. Právě tam se nastartovaly ty mimoprávní mechanismy, mnohdy dokonce nejen mimoprávní ale protiprávní, které díky zdokonalení techniky, především výpočetní, vedly k dalším „dokonalostem“.
Ty peníze unikají dnes takovým tempem, že stisknutím klávesy na počítači je převedena ta která částka ve vteřině někam, v další vteřině zase někam jinam, a nakonec je z toho takový řetězec, že už ani není možné dohledat, odkud kam ta částka putovala. Takže odstartovalo to v 90. letech a s vývojem techniky a s tím, že právo nehrálo dostatečnou roli, a kde se na právo pohlíželo jako na obtížný hmyz, který obtěžuje při plnění bohulibého zadání ekonomické transformace, jsme se dostali až tam, kde jsme.
Původní svátek 17. listopadu byl ale o něčem jiném. Byli to zavraždění studenti totalitním hitlerovským režimem a následné zavření vysokých škol. Je správné, že tento svátek upadá v zapomnění?
Je pravda, že původní význam tohoto data upadá v zapomnění, přestože to byla tragická smrt studenta Jana Opletala, smrt slovenských studentů, a další projevy tehdejší totality. Já ale nemyslím, že by se ten svátek potlačoval vědomě. Spíše byl vytlačen novějšími událostmi, které spadly na to stejné datum, a které jsou současností vnímány jako ještě důležitější.
Psali jsme:
Nechci hodnotit, zda to je či není po právu, ale ten původní význam, ta původní historie je negativní, zatímco poselství 17. listopadu 89 bylo poselstvím radostným. A lidská paměť už je taková, že raději fixuje optimistická sdělení, než něco, co je katastrofa a co je negativní.
Co do budoucna, s touto „karmou“ 23 let? Jakou vidíte perspektivu?
Já jsem přirozený optimista. Věřím, a dokládá to i celá historie lidstva, že se to nakonec vzedme a pokračuje dál, trošku lépe. Pak, když je společnost více méně saturovaná, začne se ubírat zase tím špatným směrem, a pak se zase vzpamatuje. Zkrátka, jsou to ty věčné peripetie s historií. Ten soudobý směr samozřejmě není úplně dobrý, ale v zásadě pořád máme demokratický ústavní pořádek, takže s tím můžeme něco dělat. Teď záleží na nás, koho si zvolíme příště do sněmovny, zda to budou lidé, kteří budou hájit zájmy svých voličů, a ne ty své stranické nebo dokonce vlastní.
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radmila Zemanová-Kopecká
