„Přál bych si ženu. Třeba Miroslavu Němcovou. Z těch, co jsou na očích, to je slušná žena,“ podotýká malíř a karikaturista Ivan Steiger ve svém mnichovském bytě. „Určitě kníže Schwarzenberg. I přes jeho stáří. Vybudoval Evropu a je to stále člověk s rozhledem,“ nesouhlasí jeho žena Eva. Manželé licitují ohledně přímé volby prezidenta v Česku. Je to jedna z mála situací, kdy se Steiger vyjádří k politickému tématu ve své bývalé vlasti. Nicméně byla řeč o lidech, ne o politických stranách.
Další příběhy ZDE
Zásada nemluvit o politice
„Politiku vynecháváme. To je moje takřka čtyřicetiletá zásada od bratské pomoci spřátelených vojsk v roce 1968. Kreslím totiž lépe, než mluvím. Trochu jde o vymluvenku, ale manželka a přátelé mi ji odkývali. Mluvím hlavně, když piji a pak je to fakt malér,“ zlehčuje Ivan Steiger. Vždy, kdykoliv se pak ParlamentníListy.cz dotkly nějakého českého politického tématu, nedal se, zvedl obočí a opět zopakoval předchozí pravidlo. Vtipy, sám jim říká kreslené eseje, kreslí hlavně pro Frankfurter Allgemeine Zeitung. Má však za sebou léta spolupráce s největšími evropskými a americkými novinami. Většinou jde o nadčasové kresby, které lze použít i po letech. V ateliéru má tři plné pořadače kreseb a ve sklepě to samé.
A proč zlaté pravidlo nemluvit o politice porušil? Chce zdůraznit svou úctu k ženám. „Už dvacet let tvrdím, že přichází století žen. Když očima karikaturisty zhodnotím muže a ženy, tak z toho chlapi vycházejí jako líní paraziti. Vždyť v manželství vždycky všechno odskákaly ženy. O všechno se postaraly, vše odtahaly, odrodily. Muži jsou trubci, chytrou ženu mezi sebe nepustí, dobří tak na šéfování nebo těžkou práci do dolů či železáren,“ dodává a ještě přihodí vlastní zkušenost: „Fáral jsem v dolech v Ostravě půl roku, abych si vylepšit kádrový posudek a dostal se na školu. Byl jsem totiž syn fabrikanta a velkoobchodníka. Každý den pak, když jsem odcházel na šachtu a oblékal si mokrý hadry z háku, jsem si přísahal, že musím být umělcem, abych to nemusel dělat do smrti. To mě opravdu vybičovalo.“
Emigroval, když slyšel o zatykači
Ostatně dění v Česku vnímá, ale nijak zvlášť ho nevzrušuje. „Ani za komunismu mě to nezajímalo. Bylo jasné, že soudruzi se budou držet dlouho a mě ani nenapadlo, že bych se domů ještě někdy podíval. Když něco nestíhám, tak mne to nebolí,“ doplňuje. Změna režimu v roce 1989 pro něj ale nebyla až takovým překvapením. „Ta peripetie nepřišla ze dne na den, už dlouho jsem ji očekával. Vždyť jsem do té doby byl v Česku už třikrát. Pokaždé jsem se setkal s Havlem, Schwarzenbergem a s tím jejich zarostlým odbojem. Ostatně jsem byl snad první, kdo Havlovi řekl, že bude prezidentem. Nicméně k žádnému převratnému pocitu pak u mě nedošlo. Předtím už se to zbortilo všude,“ popisuje své pocity ze sametové revoluce.
Narodil se v roce 1939 v Praze. V kreslení je samouk a začalo to u něj velmi pragmaticky. „Chodil jsem jako trouba do Literárních novin s básničkami a povídkami a nic. Na Vánoce jsem tátovi pokreslil nějaké čtvrtky, pak to sebevědomě odnesl do Literárek a hned za týden to vyšlo. Hlavně se mi moc líbilo, když jsem pak s Milanem Kunderou a jinými slovutnými umělci stál v Českém spisovateli před honorářovou pokladnou,“ směje se. Roku 1965 promoval na FAMU, ale už tehdy kreslil pro vyhlášené světové noviny a časopisy. V roce 1968 odjel s celou rodinou do západního Německa.
„Z ústředního výboru KSČ, od Dubčeka, ke mně poslali řidiče, abych nespal tuhle noc doma, protože na mě byl vydán zatykač. Tak jsem znervózněl, přespal u sousedů a ráno odjel s rodinou do Mnichova. Vždyť jsme v té době už měli další děťátko a bylo jasné, co nás čeká,“ vzpomíná. V Německu žije dodnes a patří tam k nejznámějším rodákům z Česka.
Psali jsme:
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
autor: Jan Rychetský
