Dva příklady dvou chudých žen - ovšem s rozdílným viděním světa - možná pomohou nastínit skutečný stav věcí a dovolit co nejobjektivněji posoudit, zda jsou mezi žadateli o sociální dávky lidé, kteří by mohli svoji svízelnou životní situaci řešit jinak, ale díky štědrému systému nejsou nijak motivováni.

Na začátek je nutné ještě předeslat, že nejde o snahu vyvolat negativní reakce vůči lidem, kteří se v nouzi ocitli a jsou tudíž na pomoci státu závislí. To je situace, která, i když si to mnozí nechtějí připustit, může skutečně postihnout kohokoli v naší zemi. Právě pro takové případy by pak občan měl mít jistotu, že daně, které do státní kasy odvádí či odvedl v době, kdy mohl, poslouží i jemu v podobě různých sociálních dávek na nezbytně nutné časové období.

Nejde ani o snahu přiklánět se k politice té či oné politické strany a programu – pokud totiž připustíme, že žijeme ve vyspělé zemi, záchranný systém, pamatující na různé životní nezdary i tragédie, prostě fungovat musí. Jenomže – pokud se ta samá země dostane do ekonomických potíží a musí přecházet na úsporná opatření, nemělo by být stejnou samozřejmostí člověka žijícího ve vyspělé zemi, přemýšlet o tom, jak se postarat  sebe sám – i za cenu nepohodlí a nějakých překážek?

• SLEDUJEME téma: Sociální dávky

Úřednice se smutnou vlastní zkušeností

Paní Hana, která pracuje na odboru sociálně právní ochrany dětí v menším městečku, rozhodně nepatří mezi lidi, kterým by chybělo sociální cítění. Sama pocházela z velmi složitých rodinných poměrů, byla jedním ze čtyř sourozenců v rodině, kde bylo bráno jako samozřejmost, že matka nikdy nepracovala a díky tomu měla dostatek času na hledání různých možností, jak od státu získávat stále nové a nové finanční příspěvky.