Tři autobusy na jedno pracovní místo! To tu nebylo od roku 1933

Na to se ParlamentníListy.cz zeptaly nejen psychiatra Jana Cimického, ale nahlédly i k autorovi knihy Co nesmíte vědět Michaelu Morrisovi.

Nezaměstnanost v Česku dosáhla rekordní výše, bez práce je víc než 600 tisíc Čechů.Jak bylo výše uvedeno, v některých regionech čeká na jediné pracovní místo i více než sto lidí, celorepublikový průměr je pak 17 lidí na jedinou pracovní pozici. Pravdou je, že spolu s ní přicházejí do společnosti jevy, které byly dříve ojedinělé.

"Lidé, kteří ztratí práci a znali do té doby třeba jen z doslechu, jak těžko se nová hledá, procházejí obrovským zklamáním a rozčarováním ihned poté, co si projdou prvotní fází, která po ztrátě práce přichází - tedy tím, že si konečně na nějakou dobu odpočinou. Najednou zjišťují, že i když skutečně rozešlou denně třeba sto životopisů, reagují jen z jedné jediné firmy anebo ani to ne. Zjišťují, že řada výběrových řízení je vypsána jen naoko, s předem daným vítězem anobo že jde o práci spíše pochybného charakteru. Výjimkou nejsou ani různé limity, které před ně eventuální budoucí zaměstnavatel postaví - ať už se týkají věku, pohlaví či čehokoli jiného," vyjmenoval psychiatr Jan Cimický pro ParlamentníListy.cz peripetie, kterými musí nezaměstnaní procházet.

K stresem ohroženým profesím se dá přiřadit další - nezaměstnaní
Připomněl, že dříve dlouhá léta byla vytvořená skupina deseti profesí nejvíce ohrožených stresem. Ta je však dnes překonána. "Novinkou jsou nezaměstnaní, kteří se dají k této desítce přidat. I oni časem požívají totiž srovnatelné stresové stavy jako uvedená riziková povolání. To pokračuje poruchami spánku, somatickými potížemi (tedy různými bolestmi hlavy, břicha apod.). Velmi často pak tito lidé sahají k překonání stresu k různým závislostem, nejčastěji alkoholu, který je nejdostupnější. Tím však vznikají konflikty v rodině, agresivita a rozvíjí se celý ten komunikační a sociální problém," pokračoval Cimický s tím, že i počet lidí, kteří zaplňují ordinace psychiatrů, stoupá právě kvůli tomu, že dlouhodobě i přes veškeré úsilí nemohou najít práci.

"Horší je to u mužů, kteří mají přirozeně větší touhu být uznávaní. Když přijdou o práci a nemohou najít novou, mají pocit selhání, zklamání. Víte, to, jak dlouho dokáže organismus tomuto druhu stresu odolávat, je individuální, limity má každý jiný. Ovšem to, že se ten stres odrazí, je skoro zákonité," uzavřel Cimický pro ParlamentníListy.cz s tím, že vzrůstající nezaměstnanost se odráží také na zvýšené míře kriminality.

Spolu s krizí šla věrně hyperinflace
Ihned poté, co byla statistika o počtu nezaměstnaných v Česku zveřejněna, objevily se i hlasy o tom, že podle mnohých odhadů bude lidí bez práce daleko více kvůli různým administrativním kličkám. Padala také přirovnání k Velké hospodářské krizi v třicátých letech minulého století. Tehdy počet nezaměstnaných lidí v naší zemi přesáhl cca 730 tisíc. Dají se najít nějaké společné jevy? Nebo jsme na tom přece jen nyní o něco lépe?

K odpovězení těchto otázek ParlamentníListy.cz zalistovaly knihou Michaela Morrise s názvem Co nesmíte vědět. Autor tam v první řadě upozornil na to, že s krizí byla velmi úzce spjata také hyperinflace, a ta měla start již několik let před tím. To, jaké síly dosahovala, si můžeme v současnosti připsat jako bod v tom, že nyní jsme na tom přece jen „o něco lépe“.

„Ve 20. letech koloval vtip, že je lepší si objednat hned dvě piva najednou, protože riziko, že to druhé dřív zteplá, než to, že za půl hodiny bude dvakrát dražší, je nižší,“ připomněl historii Morris v knize, která se stala světovým bestsellerem. Jak dodal, v tehdejších letech činila míra inflace v Německu a Rakousku měsíčně až 30 tisíc procent! Bylo to tím, že v Evropě panoval po 1. světové válce chaos. Německo s Rakouskem si rozdělily vítězné mocnosti a oba státy byly nucené platit obrovské sumy jako takzvané reparační platby. Vládla nezaměstnanost, hlad, bída – i proto, že po válce zůstalo hodně vdov a sirotků (v té době ženy do práce, i kdyby byla, většinou nechodily).

Výplaty dvakrát denně - jen aby peníze nestihly ztratit hodnotu, i to byl znak krize
Německo nebylo schopné uživit své občany, ani splácet dluhy, a tak se vytisklo nebývale vysoké množství bankovek (1918-1933). „Když si lidé chtěli jít koupit chleba, jeli s plným trakařem peněz. Zaměstnanci dostávali výplatu dvakrát denně. Ihned po té první utíkali domů, aby za ni ženy stihly nakoupit dřív, než peníze pozbudou zcela svoji hodnotu a budou bezcenné. Z té doby je známý obraz ženy, která zatápí bankovkami v kachlových kamnech, protože bylo levnější je spálit, než si za ně koupit nějaké topivo,“ uvádí dál Morris.

Hospodářská krize v české kotlině dle učebnic dějepisu
Nijak odlišně se neměli tehdy ani Češi. Neměli šanci se dopadům Velké hospodářské krize, jež u nás začala v roce 1930 a vyvrcholila o tři až čtyři roky později, vyhnout. Jak uvádí učebnice dějepisu, krize postihla nejprve zemědělství, ve kterém bylo zaměstnáno 60 procent obyvatel. Nejvíce postihla drobné rolníky, u kterých rostla zadluženost jejich hospodářství. Významnou a největší hrozbu i tenkrát představovali exekutoři a exekuce na východě republiky. Krize vedla ale logicky i k poklesu poptávky po průmyslovém zboží až o 40 procent. Ten souvisel s exportním charakterem československého průmyslu, který se však ani po překonání krize Československu nepodařilo obnovit na původní míru.

Vláda se snažila tehdy nenechat lidi "na holičkách"
Zajímavé je, jakým způsobem pomáhala občanům tehdejší vláda. Jak uvádějí dějepisné údaje, pokoušela se krizi řešit státními půjčkami, organizovala sociální podpůrné akce pro dělnictvo, což představovalo podporu v nezaměstnanosti, která se vztahovala na odborově organizované dělníky. Podporu vyplácely odbory, ovšem z příspěvků, které obdržely od státu. Pro neorganizované dělníky stát organizoval stravovací akce, dostávali také poukázky na jídlo (známe je možná spíše jako „žebračenky“).

Dopad na nezaměstnanost byl evidentní. Oficiálně bylo v roce 1934 bez práce dokonce 920 tisíc občanů, ve skutečnosti i tehdy však bylo toto číslo zpochybňováno a hovořilo se až o 1 300 000 nezaměstnaných. I těm zaměstnaným však byly mnohdy sníženy pracovní úvazky, či pracovali jen spíše nárazově, navíc jejich mzdy poklesly o 17 až 20 procent. Zasaženi byli citelně i živnostníci, kteří ve velkém zanikali kvůli zchudnutí středních vrstev a stávali se taktéž námezdními silami.

Živnostníci krachovali ve velkém, jejich služby přestala chtít zchudlá střední třída
Dějepisné učebnice tak připomínají, že v průběhu krize zkrachovalo v Československu například 50 tisíc ševců a 30 tisíc krejčích. Postižení byli i úředníci a státní zaměstnanci, kteří byli buď propouštěni, byly jim sníženy platy anebo byli předčasně penzionováni (za méně peněz). Nezaměstnanost pocítila i takzvaná inteligence, o práci v té době z této skupiny obyvatelstva přišlo téměř 50 tisíc lidí, lépe na tom nebyli ani absolventi škol. Ani s dobrou kvalifikací totiž nenacházeli práci a patřičné uplatnění.