Na skutečnosti nic nemění fakt, že v Česku absolutně chybí v dostačující míře sociální byty, do kterých by se chudší část obyvatelstva přestěhovala (ale netvořily by nějakou městskou část). Chudí Češi se pak stahují většinou hromadně na sídliště či ubytovny, ve kterých při obrovské koncentraci lidí podobných osudů – zadlužených, s minimální šancí (a někdy i snahou) získat práci, bez vzdělání, osobních cílů, bloumají kolem domů nebo páchají trestnou činnost. To vše pak může vrcholit sociálními nepokoji. Zatím tomu však jde předejít, i když jsme se v posledních letech přesvědčili již o tom, že v některých regionech riziko nepokojů nebezpečně stoupá a dokonce občas bylo i zažehnuté.
„Když pohlédneme do historie, tak naše země přitom byla za 'První republiky' typickou středostavovskou společností. Proto bychom si měli vážit toho, že stále ještě existuje šance být nadále malou zemí postavenou na středních vrstvách – jako je tomu například v Holandsku. Ačkoli se již znatelně rozdíly začínají objevovat, ještě stále jsme relativně homogenní společností, v které dosud ani rozdíly mezi životem na vesnici a ve městech nejsou tak hluboké. Velký podíl na tom má zřejmě i minulý režim, který stavěl na tom, aby přehrady mezi jednotlivými skupinami obyvatelstva nebyly markantní,“ konstatoval sociolog Jan Hartl z agentury pro výzkum veřejného mínění.
Čekají nás paralelní světy?
Podle Hartla se však nacházíme v čase, který by se dal pojmenovat „za pět minut dvanáct“. „Už nyní samozřejmě jsou místa bohatých a chudých Čechů a v obou těch místech jsou již školy, školky 'jen' pro tu jednu část obyvatelstva, obchody, třeba i restaurace. Půjdeme-li dál do dalších let, dá se očekávat, že děti, které přijdou do styku zase jen s dětmi podobného sociálního postavení, nepůjdou za vzděláním – maximálně za středoškolským, ale opět na škole, která bude odpovídat zařazení ve společnosti, ve které se pohybují. Univerzitní studia zůstanou zřejmě pro většinu z nich tabu. Dá se předpokládat, že v místech, ve kterých by tito koncentrovaní chudí žili, budou pak i zdravotnická zařízení a třeba i ústavy sociální péče. Znamená to tedy, že lidé z jedné vrstvy se nebudou mít šanci v průběhu celého svého života (anebo jen velmi malou šanci s velkým úsilím) dostat do jiné vrstvy obyvatelstva. Mluvit pak lze o tom, že budou kolem nás jakési paralelní světy,“ nastínil ParlamentnímListům.cz možný, nepříliš optimistický, scénář vývoje společnosti sociolog.
Psali jsme:
Jak dodal, paralelní světy již existují v řadě zemí světa, ovšem pro vývoj společnosti to není správné. „Všimneme si toho třeba v Mexiku – ghetta chudých a ghetta bohatých, která hlídají ozbrojenci se samopaly. Až takto, doufám, se to u nás snad nevyhrotí, přesto rizika z toho, když je nějaká společenská vrstva separovaná a později segregovaná, plynou značná a mohou být velmi škodlivá. Oddělené sociální vrstvy totiž i samy mezi sebou nakonec mohou přinášet problémy, proto by se měl klást větší zájem na to, aby lidé žili, ale chodili i třeba do škol, takzvaně smíšeně – aby ti bohatí měli představu, co chudoba představuje a jak vypadá, stejně tak, aby chudí věděli, jakým způsobem lze žít a měli třeba i motivaci k tomu svůj úděl změnit. Pokud začne ve společnosti chybět sociální soudržnost, ochromí ji to dříve nebo později, ale zcela určitě,“ varuje Jan Hartl s připomínkou, že páteří fungující společnosti byly vždy střední vrstvy.
Češi jsou nespokojení, ale stěhovat se odmítají
Upozornil pak ještě na jeden aspekt, typický spíše pro Česko – totiž na to, že lidé, kteří žijí na nějakém místě, z kterého se postupně může stávat místo chudých, většinou nechtějí ono místo opustit. A to i když jim tam soužití s některými dalšími spolubydlícími nesedí. „Jednak nemají mnohdy kam, poněvadž sociální bytová politika u nás je opravdu minimální, jednak mají skoro vždy velmi úzký vztah k místu, kde žijí. Bydlí totiž často v domcích, které si doslova od kamene sami vlastnoručně mnohdy s úsilím celé rodiny budovali, a proto je opustit nechtějí. I proto pak stoupá napětí, které by v jiných zemích světa nenastalo, poněvadž by se ti lidé, necítící se být stejní jako okolí, prostě odstěhovali,“ pokračoval dál Hartl.
Problém nejen Česka
Podobná situace jako u nás je ale například i v sousedním Německu. I tam se nejmajetnější lidé stahují do elitních ghett, nejnižší do těch chudinských. Společné mají jedno - obě skupiny se chovají asociálně, nezodpovědně.
Upozornil na to novinář z německého týdeníku Stern Walter Wüllenweber, který se dlouhodobě zabývá chudobou v Německu. Za své studie a články o nejméně majetné třídě obdržel v roce 2005 Německou sociální cenu a současně je lze v uplynulých letech považovat za nejkontroverznější, co se týká chudoby.
Psali jsme:
Dle něho za problémem stojí špatně nastavený sociální systém, což umožňuje nemajetným Němcům stáhnout se ze společnosti do vlastního prostředí. Do prostředí, kde ale nechybí a dokonce má své privilegované postavení Coca-Cola, LCD televizory a neschopnost vychovávat své potomky. Vyvolal pak ostrou diskusi svým tvrzením, že takzvaní chudí nestrádají materiálně, ale duchovně. Je to dle Wüllenwebera následkem jejich odmítnutí začlenit se do společnosti vlastní prací, vzděláváním a veřejnou angažovaností.
Asociální chování mají nejchudší a nejbohatší prý v mnohém stejné
Jenže - jak ještě německý novinář upozornil, asociálně se nechovají pouze nejméně majetné společenské skupiny, ale i bohatí Němci. Obě dvě části společnosti – tedy nejnižší a nejvyšší – se prý překvapivě podobají. A vyjmenoval oblasti, v nichž je podoba nejzřetelnější: v nevýkonnosti; v neschopnosti přispívat do státní pokladny; v neochotě podílet se na správě státu.
Společné pak mají ještě jedno - svým životním způsobem výrazně ohrožují většinovou společnost, kterou tvoří (zatím stále) střední třída.
Jak ale vyzrát na znepokojivé trendy?
Podle zprávy koalice Social Watch se chudoba všude ve světě prohlubuje, zatímco bohatství nejmajetnějších neustále roste.
Podle americké studie se v USA od roku 1978 do roku 2011 příjmy manažerů zvedly o 725 procent, zaměstnanci si přilepšili ale jen o 5,7 procenta. Stovka nejbohatších si ročně přijde na 240 miliard dolarů, což by pokrylo roční výdaje na odbourání extrémní chudoby na planetě, uvádí autoři.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Alena Hechtová
