Ve vládě zřejmě panuje jednota názorů na životní úroveň v této zemi. V polovině minulého roku se nechal slyšet ministr financí Miroslav Kalousek, že na tom nikdo není špatně a že si všichni žijeme jako prasata v žitě. V podobném duchu vystoupil před pátečním hlasováním o důvěře vládě premiér Petr Nečas. Prohlásil, že pokud někdo tvrdí, že lidé u nás demonstrují z důvodů sociálních, tak to může vážně myslet jen člověk mdlého rozumu.
Své výroky opřel o dva údaje, podle nichž je v Česku pátá nejnižší míra nezaměstnanosti a nejnižší míra chudoby v rámci Evropské unie. Kontrastně s tím ale působí fakt, že podle většiny průzkumů patří Češi mezi nejméně spokojené národy. Potvrdilo to i šetření společnosti WIN-Gallup International, podle něhož se Česká republika ocitla mezi zeměmi spíše nešťastnými spolu s Tureckem, Jižní Afrikou, Čínou, Indií nebo Ruskem.
Interpretace je důležitější než objektivní realita
Sociolog Jan Hartl v té souvislosti poukazuje na sociologickou koncepci Williama Thomase, že o spokojenosti lidí rozhoduje to, jak si věci sami interpretují, a nikoli, jak by objektivně měly být. „Argument politika, že se lidé pletou, protože ve skutečnosti jsme na tom dobře, neobstojí. Protože právě úkolem politika je sdělit lidem třeba fakt o relativně nízké nezaměstnanosti u nás a začlenit ho do jejich interpretačního rámce, jímž hodnotí svoji realitu,“ říká pro ParlamentníListy.cz ředitel společnosti STEM Jan Hartl.
Psali jsme:
„Pokud to ten politik nezvládne, byť k tomu má ´objektivní podklady´, tak je to neschopnost a nevýkonnost té politiky. Protože ten symbolický odraz, ta interpretace je v politickém dění důležitější než jakási objektivní realita. Protože zápas se ve společnosti vede o interpretaci jevu,“ upozorňuje Hartl.
Vlastní konání, nebo prozíravost politických elit
Podle sociologa hrají pro jedince vnější okolnosti důležitou roli, protože si samozřejmě těžko lze namlouvat, že situace je dobrá, pokud jsou objektivní podmínky velmi špatné. „Ale je známo, že i v situacích z našeho hlediska katastrofálních si lidé potřebují nalézt trošku svého štěstí. Pak si soukromě předefinují situaci tak, že je mohla potkat daleko větší smůla, než je ve skutečnosti potkala,“ vysvětluje Hartl, jak se lidé brání tomu, aby nepropadli zoufalství.
Stejně tak ale relativně slušné „objektivní charakteristiky“ ještě nic nevypovídají o tom, jak si je lidé interpretují. „Například jestli je vidí jako výsledek svého vlastního konání nebo jako výsledek prozíravosti politických elit. To jsou všechno věci, které jsou podstatou politického působení. No a to, že si lidé něco interpretují špatně nebo dokonce úplně opačně, není hloupost těch lidí, ale je to nedokonalost politiky,“ tvrdí pro ParlamentníListy.cz sociolog Jan Hartl.
Nečasovy argumenty nespokojenost neodstraní
Fakta a data nejsou podle politologa Jana Bureše pro každého člověka tak důležité jako jeho vnitřní pocity. „Když budete vykládat člověku, který má průměrný plat patnáct tisíc hrubého měsíčně, že všechny statistiky ukazují, že se máme dobře, tak vám to nebude věřit. Čili důležité je, jak se člověk cítí vnitřně, pocitově a podle toho se chová, rozhoduje a takové má i názory,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Jan Bureš, vedoucí katedry politologie a humanitních studií Metropolitní univerzity Praha.
„Tím, že Petr Nečas říká tahle čísla, nic nezmění pro ty, co se cítí subjektivně špatně nebo nespokojeně. Faktem je, že k určitému poklesu životní úrovně zřejmě dochází, protože se zvyšují daně a rostou ceny všeho možného zboží a energií. Lidé mají stále hlouběji do kapsy, takže politici by měli být opatrnější v odsudcích toho, jak se lidé cítí,“ doporučuje Bureš.
Demonstrace byla také ze sociálních důvodů
Na rozdíl od premiéra Nečase je politolog přesvědčen, že nedávná stotisícová demonstrace na pražském Václavském náměstí byla samozřejmě i ze sociálních důvodů, nebo možná hlavně ze sociálních důvodů. „Přičítají se k tomu samozřejmě i další věci, které souvisejí především s politikou, nespokojenost lidí s tím, že politici jsou zkorumpovaní, že nejsou schopni řešit věci, jako je korupce, že jsou odtržení od reality,“ vyjmenovává šéf katedry další důvody, co mohly přimět lidi k účasti na masívním protivládním protestu.
Patří k nim i dění ve vládní koalici, při němž si politici řeší svoje vlastní problémy, místo aby se skutečně zabývali tím, co považuje za problém veřejnost. „Když se lidem snižuje životní úroveň a zároveň poslouchají, že se mají ze státního rozpočtu vyplácet peníze církvím, tak já se vůbec nedivím, že jsou lidé naštvaní,“ má politolog Jan Bureš pochopení pro nespokojenost veřejnosti navzdory argumentům premiéra Nečase.
Sebelitování mají Slované asi v krvi
Nespokojenost lidí jako faktor, který posunuje život dopředu ve snaze ho zlepšit, vnímá psychiatr Jan Cimický. „Není tedy celkem divné, že lidé by chtěli, aby to bylo lepší. Nemyslím si, že Slované jako pospolitost by nějak víc inklinovali k tomu, že by byli velcí bolestíni, ale každopádně třeba proti románským národům takové sebelitování v podstatě našich lidských vlastností tady je,“ poukazuje pro ParlamentníListy.cz Jan Cimický.
To však uznávaný psychiatr považuje jen za základní prvek, k němuž přistupují pocity úzkosti a nejistoty, jež v lidech vyvolávají obavy z budoucnosti. „Samotná slová od politiků člověka nepřesvědčí, když má zrovna v tuto chvíli hluboko do kapsy, nebo mu hrozí, že přijde o zaměstnání, nebo je nemocný a slyší, co všechno si bude muset zaplatit,“ potvrzuje Cimický.
Obavu nelze jen tak spláchnout řečmi
Úzkostné stavy u lidí prohlubují v této souvislosti i média, která na krizi a problémy neustále upozorňují. „Když se informace opakují, tak vytvářejí takový spoj v mozku, který způsobuje člověku stres. Takže je docela možné, že právě tyhle věci toho jedince trošku svazují a vytvářejí tu vnitřní obavu, kterou pak už nelze spláchnout tím, že mu někdo řekne, že se vlastně má dobře,“ uzavírá psychiatr Jan Cimický.
Psali jsme:
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
