O kauze LTO napsala knihu – Krvavé oleje – Můj přítel vrah. V budoucnu se v knihkupectví objeví další zajímavá kniha, dnes se totiž Jana Lorencová snaží najít pravdu v jiné známé kauze – Diag Human. Nespokojenost s arogancí současných politiků dovedla známou novinářku k rozhodnutí vstoupit do politiky. V podzimních volbách kandiduje do Senátu.
Proč se investigativní novinářka rozhodla vstoupit do vrcholné politiky?
Nikdy dřív by mě ani ve snu nenapadlo, že se chci jednou zařadit mezi politiky. Protože ale skutečná investigativní novinařina byla i ve veřejnoprávních médiích zrušena, rozhodla jsem se bojovat z druhé strany břehu. To, co se totiž v této zemi děje, je pro mě naprosto nepřijatelné. A jak jsem už někde řekla, arogance moci těch, co vedou tuto zemi, dosáhla vrcholu. Jakým právem má mít právo na pravdu jenom ten, kdo má peníze? Copak může být právo a pravda předmětem obchodování? Já se obávám, že u nás ano. Že u nás se stalo právo na pravdu tím nejdražším, na co naprostá většina z nás nemá peníze. A přitom by pro tu pravdu většina poškozených obětovala cokoli.
Psali jsme:
S jakým cílem kandidujete?
Chci, aby se změnily ty zákony, které byly přijímány účelově tak, aby nemohli být potrestáni ti, kteří současný stav ekonomiky u nás zavinili. Svého času to vypadalo, že každý, kdo šel kolem, se mohl ohnout a urvat z toho, co tu bylo, kolik chtěl. Ti ostatní čekali na zákony, které vymezí mantinely, za které už nelze jít. A než se vzpamatovali, už nebyl důvod něco vymezovat. Téměř vše bylo rozkradeno. Vždycky když se objeví nová kauza, tak se ptám: Bože, ono je ještě pořád z čeho brát? A tohle musí definitivně skončit. To je to, proč chci do vrcholné politiky.
Jak Vás poznamenala kauza LTO, které jste věnovala kus života?
Díky této kauze jsem měla možnost seznámit se s tím, jak se připravují zákony. Poznala jsem obě strany mince, poznala jsem příčinu i důsledek. Příčina? Lačnost po penězích, a to nejen do kapes jednotlivců, ale i politických stran. Ti, kteří ty zákony připravovali, byli buď úplně hloupí, anebo velmi chytří. Já se přikláním ke druhé variantě, ale musím dodat, že skloubení chytrosti a vychytralosti je to, co nás dostalo na kolena nejen ekonomicky, ale co nás poznamenalo mnohem hůř. A to je naprostá devastace mravních zásad a principů. A to je ten nejhorší možný důsledek.
Vidíte tuto kauzu po letech v jiných souvislostech, než když jste ji rozkrývala a popisovala?
Stejně jako u jiných kauz, na kterých jsem pracovala, sehrál roli čas. Postupně jsem se dostávala k dalším informacím. Moje očekávání, že někomu bude zabaven majetek, že bude potrestán, se nenaplnilo. Je naprosto nepochopitelné, jak daleko jsme je pustili a dopustili tak, aby zločin prorostl do všech pater společnosti. Tehdy, když jsem oleje točila, jsem dávala orgánům činným v trestním řízení důkazy na zlatém podnosu a věřila, že logicky budou viníci potrestáni. Stalo se ale to, že v určité fázi vyšetřování narazila policie právě na zákony, které z těch miliardových zlodějin udělaly legální podnikání. A pokud někdo potrestán byl, pak to nebylo za trestnou činnost, která souvisela s daňovými úniky, ale za násilnou trestnou činnost, která následovala. A pokud někdo potrestán za daňové úniky byl, po čase byl omilostněn, nebo propuštěn z vězení pod jinou záminkou.
Psali jsme:
Věříte po tom, co jste zažila, v nezávislost a poctivost orgánů činných v trestním řízení, jsme už právní a demokratický stát?
Teď o tom mluvím. Nikdo zatím neprojevil snahu sáhnout na úplný začátek, nikde se zatím neobjevila snaha potrestat skutečné viníky. V tom případě by totiž musely jít orgány činné v trestním řízení mezi politiky a těch se ptát, jakým právem přijali zákony, které nevratně poškodily tuto zemi. Ty zákony střídavě posvětili členové všech vládnoucích stran, a tudíž se jedná o vinu kolektivní. A to je další problém. Je to jako chobotnice, kdy useknutí jednoho chapadla nic neřeší. Každý z politiků, který tímto vším prošel, nese zodpovědnost za stav, v němž se nacházíme. Vazby, které se za ta léta vytvořily, se dají odstranit jedině odstraněním konkrétních lidí z politiky. Obecně platí, že ten, kdo si nepamatuje vlastní minulost, je odsouzen k tomu, aby si ji zopakoval. A já nechci, abychom za pár let otevírali nové a nové kauzy a bezmocně se ptali, proč s tím někdo něco nedělal. Tím jsem vám vlastně odpověděla na vaši otázku. Neznám nikoho, kdo by tady v nezávislost a poctivost orgánů činných v trestním řízení věřil. Já nejsem výjimkou.
Co je dnes v politice a ekonomice jiné než v 90. letech? Posunuli jsme se k lepšímu nebo horšímu?
Původní euforie z nabyté svobody a důvěra v poctivost a svobodu postupně opadávala jako vánoční stromek v parném létě. Tenkrát jsem tomu věřila i já, i když zdaleka ne tak dlouho jako ostatní. Největším šokem bylo pro mě zjištění, že to není nedostatek zkušeností nebo politické prozíravosti, ale že to byl záměr. Přesunutí majetku, patrně předem vytipovaným jedincům, se odehrálo za přihlížení většiny z nás. Pokud se ptáte, jestli jsme se posunuli k lepšímu nebo horšímu, tak musím říct, že mě dnes patrně nikdo nezavře za tento článek. Na druhé straně ale právě tento článek by měl být impulsem k tomu, aby pozavírali stovky jiných. Můžeme cestovat do zahraničí, ale kdo z nás na to má? Jak říká sociolog Jan Keller, kdysi jsme na tom byli všichni zhruba stejně špatně, teď jsou z mnohých z nás žebráci. Na druhé straně je tady vrstva superbohatých, kteří až na výjimky přišli k majetku bezostyšnými loupežemi z kapes každého z nás.
A jak se od té doby podle vašeho mínění změnila média?
Pamatuji si na dobu těsně po revoluci, kdy začala vznikat jako houby po dešti řada nových titulů. Ten úplně první vznikl v mém bytě a narodil se v mé hlavě. Původní představa, že zůstane v rukou novinářů, kteří ho se mnou zakládali, vzala za své. Někteří z kolegů totiž ucítili, že jsou v tom pěkné peníze a noviny rychle prodali zahraničnímu majiteli. To byl postupně osud i dalších novin. Dnes už média, která by byla čistě v českých rukou, neexistují. S výjimkou snad jednoho titulu. Většina novinářů zůstává na povrchu problému a kauzy tak nejsou dotaženy do konce. Ke cti novinářů lze snad říct, že jsou zahlcování dalšími úkoly a la návštěva zoo, narození medvíděte, tip na výlet a podobně. Dále je třeba zdůraznit, že si svou práci ulehčují i proto, že když se na vlastní pěst pouštějí do kauz politického rázu, dělají si nemalé problémy u svých šéfů. Několik takových novinářů znám osobně. Korupce, o které vlastně celou dobu mluvíme, se nevyhnula ani médiím. Podezření, že jsou ovlivňována možná i finančně ze strany politiků, je někdy do očí bijící. Takže média nejsou podle mě nezávislá a svobodná tak, jak by být měla a jak jsme si představovali.
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Libuše Frantová
