Ostatně před dveřmi soukromé základní umělecké Školy pro radost v Řeporyjích lidé postávali už před druhou hodinou odpolední. Ostatně tahle škola na konci Prahy, kde žije skoro čtyři tisíce obyvatel, oslavila nedávno sto dvacet let své existence a nyní se otevřela pro historicky první přímé volby hlavy státu v Česku. Hlídala ji pohledná strážnice.

Ve volebním okrsku 377

Už na chodbě školy byl na zdi přilepen rozdělovník volebních okrsků číslo 377 a 378, do které ze dvou volebních místností mají lidé jít. Podle názvů ulic. A po druhé odpolední to tam vypadalo jako při rodičovských schůzkách. Každý však držel v ruce občanku. „Tebe jsem neviděla alespoň dva roky. No jo, zima, to je každej doma za pecí, “ pronesla jedna důchodkyně k druhé. „A je tam,“ sdělil mnohoznačně místní automechanik, když vyšel z volební místnosti.

„Babi, můžu si vzít ještě jeden bonbón,“ zeptala se slušně holčička a po výzvě: „No tak si tam skoč,“ zaběhla a pak vyběhla s cukrovím, které leželo na stole volební komise. „Ve třídě jsme taky volili prezidenta, ale tady je mnohem víc lidí,“ sdělila prarodičce. „Schwarzenbergovi nerozumím ani slovo. Když zpíval hymnu, to bylo hrozný. Že tu hubu vůbec otvíral. A jeho manželka mluví jen rakousky,“ postěžovala si jiná seniorka a pokračovala: „Zeman je ta lepší varianta, alespoň mu rozumím. Nechápu, proč teď všichni nadávaj na Klause, ať byl, jaký byl, tak házet na něj všechnu špínu není dobře.“