Jako zakladatel sdružení Občané proti hazardu říká: Mým cílem je dostat Miroslava Kalouska z politiky. Považuje jej totiž za jednoho z viníků současné situace.
Pane Martine, jak jste se stal závislým na hazardních hrách?
Vyplynulo to z životní situace. V té době jsem řešil krizi, která vznikla v mé firmě. Dnes už vím, že se dala řešit jinak, ale přesně díky takovým situacím a iracionálnímu rozhodování se člověk stane obětí hazardu. Když nevíte kudy kam, po penězích z hazardu sáhnete, nejsme jako společnost dostatečně informovaní a jsme proti těmto svodům bezbranní. V ČR je to jinak než ve světě, tady hrají zpravidla nejnižší sociální vrstvy a prohrávají sociální dávky. Řeší tím svou situaci, čímž ji ještě zhorší. Já do žádné takové skupiny nepatřil. Byl jsem úspěšný podnikatel, který potřeboval nutně sehnat mnoho peněz a nevěděl jsem jak.
Takže primárně jste vlastně chtěl na automatech vydělat pěníze...
Zmizelo nám tehdy ve firmě dost peněz. Tuto cestu, tedy vyhrát peníze v ruletě, jsem viděl jako reálnou kvůli své neinformovanosti. Řekl jsem si, že peníze jsem dosud uměl jen vydřít a že snad jednou v životě budu mít štěstí. V tu chvíli jsem si ještě myslel, že je to o náhodě, netušil jsem, o jaký podvod se jedná a jak tyto věci fungují.
Jak vás napadlo, že peníze získáte zrovna hrou na těchto přístrojích?
Vezměte si název těch zařízení. Jsou to výherní automaty. I reklama na ně vám říká něco o výhře, o tom, že je možné vyhrát peníze. A v herně to můžete vidět. Obsluha ví dobře, co dělá, všimne si, že elektronickou ruletu zrovna pozorujete. A naláká vás tímto způsobem.
Inspirovala vás konkrétně nějaká první výhra? Pomohla vám ve vaší situaci s tím problémem ve firmě?
Samozřejmě, oni vysledují vaši finanční situaci a spočítají si, kolik mohou takzvaně pustit. Ale ta výhra, která mě nalákala k hazardu, nepředstavovala ani v nejmenším nějaké řešení toho primárního problému. Ve chvíli, kdy potřebujete vyhrát půl milionu, vyhrajete 50 tisíc. Tak to funguje.
Teď ale říkáte, že obsluha herny dokáže přístroj dálkově ovládat a zneužívá tak klíčové vlastnosti videoloterijních terminálů, tedy možnost centrálního řízení. To je ale přeci podvod, trestný čin, nebo se mýlím?
Ano, je to druh podvodu. Lidé jsou takto klamáni. Tady totiž chybí ze strany státu účinná kontrola systému, kontrolní aparát nemá například dostatek lidí. Ruleta by měla vracet nějakých 90 procent vsazených částek. Ale ona nevrací, lidé kvůli ní končí na ulici, páchají sebevraždy.
- TÉMA: Hazard
Jinými slovy systém kontroly Ministerstva financí nefunguje? Pokud totiž chci ovlivnit výhry, musím zasáhnout do toho vzorce pro generování náhodných výher, takový krok by přeci měl zanechat nějakou stopu v systému...
Nabídnu příklad k zamyšlení. Pokud dokáže elektronická ruleta hodit šestkrát za sebou stejné číslo, na které zpravidla nikdo nesází, je to divné, nemyslíte? Viděl jsem to mnohokrát.
Na jakém objemu sázek jste jako budoucí gambler začal?
Jsem specifický případ. Neinklinoval jsem k tomu postupně, jako řada hráčů, nechodil jsem se tam bavit. Můj popud nebyla zábava, ale řešení zapeklité situace. To nemá nic společného se zábavou, jak často argumentuje hazardní lobby. Tady se lidé trápí, ustavičně jsou ve stresu. Páchnou potem, protože ve snaze získat zpět peníze, které ztratili, nemají čas se ani umýt. Nevěnují se rodině, nemají čas na nic. Toto je zábava? To bych si dovolil nesouhlasit.
Pojďme k té částce...
U mě to bylo ve velkém, začal jsem s desítkami tisíc za večer, což VLT umožňují. Sociálně slabší hráči tam dávají peníze po stokorunách, ale výsledek je stejný. Mají sedm tisíc v dávkách, potřebují z nich udělat třicet a přijdou o vše. Jsou vlastně dvě cesty, jak se dostat do té závislosti. Jednou je postupné zvyšování sázek nad únosnou mez. To se týká hlavně záškoláků. Druhou skupinu pak tvoří lidé jako já, chtějí řešit finanční situaci.
Psali jsme:
Za jak dlouho se z úspěšného podnikatele stal gambler?
V každém je kus hráče a obvykle to trvá pár měsíců. U mě to bylo asi půl roku. Celá má herní kariéra trvala dva až tři roky a stála osm milionů korun.
To je lidově řečeno pěkná pálka. Muselo si toho všimnout i vaše okolí. Jak vlastně reagovali vám blízcí lidé?
Přicházíte o přátele, obchodní partnery, lidi z rodiny. Lidé v mém postavení mají větší možnost to ukrýt, protože vám banky věří a do určité doby to řešíte úvěrem. Pak ale zjistíte, že splácíte částku jako u pěkného domku za Prahou. S tím rozdílem, že nemáte v kapse nic. Pak přijde zlom, kdy to jednoduše utajit nelze. Pro mne to byla chvíle, kdy jsem stál na Nuselském mostě a rozhodoval se, jestli chci pokračovat v takovém životě. Rozhodl jsem se oznámit vše rodině.
To si opravdu nikdo nevšiml?
Já si to naivně myslel. Jenže když se z člověka, který je finančně velmi nezávislý a pomáhá svým blízkým s jejich finančními problémy, stane ten, kdo nemá peníze a úplně mění styl života, přijde jim to divné. Když mne matka požádala o nějaké peníze na faktury a já jí řekl, že nemám, ačkoliv jsem měl za sebou velice úspěšnou sezónu v jedné části mého podnikání, tak jí to logicky dojít muselo. Jak jsem se zpětně dozvěděl, tušila to dlouhou dobu. Sedávala několik hodin v parku před hernou, do které jsem chodil a se slzami v očích hypnotizovala dveře. Za to si člověk rve vlasy. Takových lidí jsou v Čechách tisíce. Závislých hráčů je v ČR půl milionu. Obyvatel včetně kojenců je něco přes deset milionů...
Jaký mělo vaše gamblerství finální dopad na rodinné vztahy?
Po šestiletém vztahu jsem se rozešel s přítelkyní. Tajil jsem to před ní a o mém problému se dozvěděla až tehdy, kdy si přečetla mou knihu. Tím mezi námi padla důvěra. Matka se ode mne neodvrátila, narozdíl od zbytku rodiny.
Jak na vás působilo prostředí herny? Přeci jenom představa dobře oblečeného, úspěšného podnikatele v místě, kde podle představ většiny lidí potkáte pouze spodinu společnosti, je poněkud bizarní. Lákala vás atmosféra herny?
Jasně, že ne. Nicméně poznáte tam velice různorodou společnost a nejen ty sociálně slabé. Například jeden z nejznámějších pražských gamblerů byl vysokoškolský profesor matematiky. Myslel si, že systém náhodného generování výher dokáže spočítat. Všichni nakonec skončí na stejné úrovni. Ve své knize jsem pro hernu použil výraz ´sráčovna´. Protože ať jste, kdo chcete, právník, notář, pedagog či podnikatel, po pár měsících je z vás nula.
Hovořil jste o známém pražském gamblerovi. Vy jste se navzájem znali? Měl jsem vždy pocit, že gambleři žijí v uzavřeném vlastním světě, kam nikoho nepustí...
Někteří opravdu ano. Ale většinou má herna takovou rodinku nešťastníků, kteří tam chodí pravidelně a tráví tam hodně času. Navzájem se hlídají, psychicky se podporují. Mezi některými hráči existují i půjčky, což je začátek problémů, kdy nahání jeden zoufalec druhého.
Zaznamená taková komunita například nováčka, který o sebe z ničeho nic přestane pečovat a začne prohrávat obrovské sumy? Naznačí mu třeba, že se řítí do něčeho, z čeho nemusí být cesty ven?
Hráči se snaží vzájemně od gamblu odtahovat, ačkoliv ví, že jsou na tom všichni stejně. Liší se jen výší sázek. Existuje tam jedna velice vtipná záležitost, kdy se hráči vzájemně zaklínají. Jeden bez druhého nesmí hrát a ten, kdo by si chtěl zahrát sám bez kamaráda, musí toho druhého požádat o sejmutí ´kletby´. Je to úsměvné a samozřejmě to nefunguje. Ale hráči mají pocit, že s tím alespoň něco dělají. Ale upřímně, i když s tím něco potom opravdu dělají, nemá to moc smysl.
Teď vám tak úplně nerozumím. Říkáte, že i když se někdo snaží opravdu ze závislosti dostat, tak nemá moc šanci?
Přesně to mám na mysli. Měl jsem několikrát sezení s panem doktorem Nešporem z bohnické léčebny. Tam je to vidět asi nejlépe, jaké šíleně benevolentní podmínky k působení tu hazard vlastně má. Představte si, že jdete od svého psychiatra, který se snaží zbavit vás závislosti a sotva vyjdete před léčebnu, vidíte tam blikat hned tři herny. Nemusím dodávat, že jsou to herny s VLT, výtvorem Ministerstva financí, na které se nevztahují zákazy místních samospráv.
Jsou vlastně rozdíly, jakési kastování, mezi hráči VLT a klasických výherních automatů, do kterých se sází po pětikoruně?
Tak tato otázka už dnes není úplně aktuální. VLT gamblery přitahuje daleko více a klasické mechanické automaty pro ně už nejsou dost atraktivní. Znovu opakuji, gambler není člověk, který pro zábavu hraje s automatem o nějakou částku, jsou to lidé, kteří se neustále snaží řešit svou finanční situaci, do níž se dostali díky hraní. Takže možnost hrát o stovky až tisíce korun je pro ně mnohem lákavější z důvodu teoretické možnosti vyhrát vyšší částku. Žijí v chiméře, že jim tam padne jackpot deset milionů, tento dojem je v nich vyjádřen za velkého přispění Ministerstva financí, které povoluje to, co v jiných zemích ani dovolit nejde.
Kolik jste vy osobně nechával za jeden večer v herně?
To se počítá hodně těžko. Neměl jsem nikdy pravidelný plat, ale výnosy z podnikání, takže to byly nárazové příjmy. Ono na tom ani tak moc nezáleží. Kdybych měl doma půl milionu, tak bych ho prostě prosázel, vrátil bych se čtyřikrát, pětkrát pro sto tisíc a přišel bych o ně. Čím jste zoufalejší, tím více přihazujete.
Jak reagovali na váš problém kolegové ve firmě. Museli si přeci všimnout, že z účtů mizí peníze.
To není tak jednoduché odhalit v člověku gamblera. Jde o to, jak umíte používat zakrývací mechanismy. Řadě lidí se začnou stávat divné věci, někdo je přepadne a přijdou o výplatu, to se týká zaměstnanců. Jiní gambleři jsou mnohem vynalézavější. Všimněte si například, jak v posledních letech roste množství pojistných podvodů. Velké procento těchto ohlašovatelů jsou právě patologičtí hráči. Je to nejjednodušší cesta k penězům. Samozřejmě pouze do určité doby, pak už vám nepůjčí žádná banka, nikdo z přátel ani ostatních gamblerů. Toto bývá okamžik, kdy začne gambler bilancovat a často si sáhne na život.
Neustále zmiňujete Ministerstvo financí, tedy jediný orgán, který může vydávat povolení k provozování VLT. Jakou podel vás hraje v tom celém byznysu roli?
Ten resort je cosi jako spoluhráč hazardních firem. Když jsem s hraním přestal, založil jsem občanské sdružení Občané proti hazardu. Stal jsem se nechtěně odborníkem na tuto oblast. Statistiky, ta šílená čísla v porovnání s okolními státy ukazují jasně na jednu věc. Tam funguje regulace, která občany těch států před hazardem chrání. U nás ale ne. Nikde ve světě není hazard jako společensky vysoce nebezpečná věc povolen v takové míře jako u nás. Ministerstvo financí jde na ruku hazardním společnostem a povoluje herny takřka všude a za jakýchkoliv podmínek. Poslední usnesení vlády v této věci ukládá ministru Kalouskovi, aby se jeho resort začal chovat v rámci zákonů a Ústavy, jak ve svých výstupech požaduje Ústavní soud, ombudsman, Ministerstvo vnitra a řada dalších institucí. Oni se to ale rozhodli nerespektovat, čímž naplňují skutkovou podstatu hned několika trestných činů. My jsme spolu s dalšími neziskovkami na ministerstvo podali trestní oznámení a další budou následovat.
Žalujete resort nebo konkrétní osoby?
V tuto chvíli je žaloba na MFČR vedené Miroslavem Kalouskem a konkrétní osoby mající na starost dohled nad loteriemi, kteří dělají pravý opak toho, co jim ukládá náplň práce státního úředníka.
Zmínil jste několikrát Miroslava Kalouska. Považujete za jednoho z viníků té situace i jeho?
Jednoznačně ano. Ministr je odpovědný za svůj resort, měl by jej řídit tak, aby nedocházelo k těm pochybením. Vzhledem k tomu, že se o tom dlouhodobě ví a ministerstvo koná pravý opak toho, co by mělo, tak jej za viníka té situace určitě považuji. Ono je poměrně jasné, za koho hraje ministerstvo a jeho úředníci. Určitě ne za občany a dodržování zákona.
To jsou poměrně tvrdá obvinění. Kdysi jste uvedl, že vám jde o odchod Miroslava Kalouska z politiky, platí to ještě?
Určitě to platí, pan inženýr Kalousek není dobrým šéfem resortu a nedělá v oblasti hazardu dobrou práci. V ČR je 6,5krát více kasin a heren než ve zbytku celé EU dohromady. Naše země přitom tvoří jednu padesátišestinu území Unie. Díky panu ministrovi a jeho úředníkům tu máme sociální dopady hráčství ve výši 40 až 50 miliard ročně. Pak se bavme o nějakých dvou miliardách, které je třeba nalít do zdravotnictví. V porovnání se škodami, které způsobuje hazard, jsou to jenom drobné. Je to to samé, co drogy s tím rozdílem, že drogy jsou mimo zákon.
Začal jsem otázkou, jak jste se k hazardu dostal, končím tedy logicky tak, že se vás musím zeptat, jak jste se z toho vlastně dostal ven, když většina hráčů v tom uvízne na zbytek života?
Ten okamžik nastal smrtí mé matky. Nepřímo ji zabil právě hazard, mé hráčství. Po dvaceti letech se jí vrátila rakovina. Nebyla to náhoda, matka si zažila několikaletá muka s gamblerem. Byl jsem matčina chlouba, úspěšný podnikatel, prostě syn podle jejích představ. Když zjistila, že hraju, zhroutil se jí kompletně celý svět, rezignovala. Byl to impuls, který mě zastavil. Mnoho lidí ale taková zásadní věc nepotká. Ztratí soudnost, ztratí motivaci, přestanou chodit do práce, protože s dluhem v řádech statisíců ví, že nemá šanci na návrat. Takže se bude navěky snažit vyhrát. Před tímto nebezpečím stát obyvatele ČR odmítá chránit. Proto proti hazardu bojujeme a přidávají se k nám další a další osobnosti a organizace.
Psali jsme:
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Ivánek
